Můžeme spolu: Chtěla bych, aby se každý člověk na zeměkouli mohl najíst, říká Jelena Silajdžić

Už spoustu let si kladu otázku, kde ta ženská na to na všechno bere energii. Kdykoli člověk přijde do Slova 21 – v létě, v zimě, ráno, večer, ve státní svátek nebo o víkendu, téměř vždycky tam je. Vždycky usměvavá, plná nápadů. Obklopená lidmi, kteří to, že „můžeme spolu“ nejenom říkají, ale i žijí. Slovo 21 je jedno z míst, kde jsou Romové a ne-Romové a i všichni další ti a ne-ti spolu.

Žijí spolu, kouří spolu, pracují a ve volném čase se kamarádí. Jelena sama žila dlouho v Sarajevu, odkud ji vyhnala válka. Po příchodu do České republiky se pak dokázala postarat nejen o sebe a svoji rodinu, ale neúnavně pomáhá i dalším.

Co je podle Tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Nezapomínat, že jsme lidé. A já jsem sice nevěřící, ale věřím v to, že pokud děláš nějaké čestné, dobré a humánní věci, tak se ti to nějakým způsobem vrátí. A nemyslím, že se to vrátí nějak racionálně, ale tak, že když něco daruješ, uděláš někomu něco hezkého, tak ten pocit je milionkrát lepší, než když něco dostaneš. A chudí jsou lidé, kteří ten pocit nezažili. Problém je, že hrozně málo lidí si dokáže představit takový život. Aby to nebyla jen nějaká filosofie.

Já jsem to zažila na vlastní kůži, zažili jsme válku, což bylo drsné období v mém životě, a nikdy se toho nezbavím. Ale tam jsme pochopili, že všechno dobrý, co jsme doma spolu zažívali, se potom projevilo. A když se někdo ptá, co jsme si vzali ze Sarajeva, tak já říkám – všechno, z předmětů nic, peníze žádný, ani jiné materiální věci. Ale v mé kabelce byl můj diář, adresář a pak pochopíš, že tam máš celý svůj život. A jsou lidé, kteří mají diář prázdný a to jsou chudáci.

Co udělat – to ještě nikdo nevymyslel – spousta lidí se snaží, ale podstatné je všímat si člověka vedle mě. Zkusit si představit, jak se ten člověk má v životě. A já nemluvím jen o tom, že jsme různí. Ptám se, jak se žije mým sousedům - ne ze zvědavosti, ale prostě mi to není jedno, hlavně, abychom nebyli lhostejní, ptát se na to, jak se žije těm druhým lidem bez ohledu na to, jestli jsou to Češi, Romové, migranti nebo marťané. A když se začneš ptát na to, co ti druzí, tak přijdeš na to, že ne všichni máme stejný start a není možné, aby všichni splnili stejné cíle. Mně už je 350 let (směje se), ale pořád je pro mě důležité, že mně moji rodiče četli pohádky, když jsem byla malá. A jsou lidé, kteří ani nevědí, jestli se budou moct zítra najíst. A jak já od nich můžu čekat, že dají společnosti to samé, jako třeba moje děti. A taky si musíme uvědomit, že každý musíme dostat nějakou šanci.

Co ti udělalo v poslední době radost?

Paní, které bylo asi osmdesát let. Byly jsme spolu v kadeřnictví a vedle byly další paní a povídaly si o tom, že vláda láká muslimy do České republiky, a že za všechno mohou muslimové. A ta paní, co jí bylo 80, jim řekla: „Milé hlavičky moje – co si myslíte?“ Ona byla průměrná, žádný vědátor, a ona jim to tak krásně vysvětlila a řekla jim, jak ona vidí svět. Říká: kde je lidskost? Jak můžete takhle jenom počítat? Svět a život jsou někde jinde. Jak to, že vás nenapadlo, že byste měli někomu pomoct, aby se najedl? Krásně jim to řekla. A já jsem mlčela. Já jsem totiž jinak v kadeřnictví velmi aktivní a často se tam vedou podobné rozhovory a občas bych se měla udržet, ale tahle paní mi udělala největší radost poslední měsíc. A potvrdila mi, že ať jsme Češi, Bosňané, Američané, tak buď máme srdce, nebo ho nemáme. A je třeba pomáhat. Jakýmkoli způsobem. Já nevím, jaký efekt to nechalo, ale když to řekne zkušená starší paní a dívá se na svět takhle, tak ty ostatní by se měli zamyslet.

Máš nějaké sny? Kdybys měl kouzelnou hůlku, co bys vyčarovala?

To zazní jako fráze, to jinak nejde podat, ale opravdu aby se každý na zeměkouli mohl najíst. Jestli řeknu, jak si to skutečně myslím, tak mi ale řeknou, že jsem komunistka. A navíc komunismus možná dobrá idea byla, ale stala se z toho hrůza. Demokracie je také krásná myšlenka, ale když poslední dobou uslyším to slovo, tak mi z toho není dobře, protože potřebuje další 2000 let, aby se lidi naučili žít podle toho, čemu se říká demokracie. A ne že je to o tom, že dáš papír do krabičky.

A kdybych mohla něco změnit, tak aby všichni lidé měli život důstojný člověka. Aby se mohli najíst, aby měli zdravotní péči a všechny děti chodily do školy. A pak kdo má víc talentu, tak se třeba někam dostane. A jsme různí, ale aby ta bída byla hodně omezena, aby start měli všichni podobný. Dokud to nebude, tak ten svět je a bude strašně nespravedlivý. Já to mám tak, že mě to občas bolí až fyzicky, když někde vidím bídu. Ale co podniknout? Tak každý z nás musí přidat kapku do té skleničky a ta se pak pomalu zaplňuje. Ale ta sklenička je obrovská. Kdyby každý z nás dělal dobrý skutek jako jednu tu kapku, tak by svět vypadal jinak. Bohužel ale často vládnou peníze. Našim dětem jsme se to snažili taky nějakým způsobem vštípit, že to tak není, ale asi to není tak chytrý a racionální nápad. Hodnoty jsou dnes bohužel někde jinde. Nikdo se tě dnes totiž neptá, odkud peníze máš, ale kolik jich máš. A odkud jsou ty peníze, to je každému jedno. A to není dobré.

Děkuji za rozhovor.

Dana Moree

Článek vyšel 6. února 2017 na serveru Romea.cz.

http://www.romea.cz/cz/publicistika/rozhovory/muzeme-spolu-chtela-bych-aby-se-kazdy-clovek-na-zemekouli-mohl-najist-rika-jelena-silajdzic