Noví dravci ve fotbalové voliéře

                                                                                               Text: Daniela Vrbová Foto: Prague Raptors

Česká fotbalová soutěž brzy pozná nový klub. Mnohonárodnostní Prague Raptors (v překladu Pražští dravci) začnou jako všichni z nejnižší úrovně. Do devíti let by se ale rádi viděli ve druhé lize. A tím jejich ambice nekončí: kopanou chtějí bojovat proti předsudkům, homofobii a eventuální výtěžky ze zápasů dávat na onkologickou charitu. Sní o vlastním, plovoucím hřišti na Vltavě. A hlavně si přejí vytvořit komunitu lidí, které bez ohledu na jejich původ, zázemí a životní styl spojí láska k fotbalu.

Pražský Zličín za horkého sobotního odpoledne není zrovna Václavák. Na zdejším fotbalovém hřišti to ale Václavské náměstí trochu připomíná, hlavně co do počtu národností, které se po něm a kolem něj pohybují. Všechny spojuje angličtina a absolutní koncentrace na kopací míč: Prague Raptors totiž nastoupili k historicky prvnímu zápasu. Prozatím hrají přátelská utkání sami proti sobě ve smíšených družstvech mužů a žen.

„Tuším, že tu dneska máme dvacet národností,“ říká hlavní trenér Jon Davies a nespouští oči ze hry. Kdyby jich nebylo tolik, mohl by to být dobrý začátek nějaké anekdoty. Třeba: sejde se Američanka, Britka, Portugalka, Němka, Španěl, Rus, Rumun, Tunisan, Egypťan, Ital a Čech, obléknou modré dresy a vyzvou tým černých. Ten tvoří Nizozemec, Nigerijec, Brit, Saúd, Izraelec, Francouzi, Mexičané, Malajka, Indka, Němka a Kostaričanka. Pointa anekdoty se však zatím utopí ve výčtu půlky zeměkoule, a nám zbydou jen statistiky a fakta: první utkání vyhráli modří 3:2 a všichni, včetně diváků z řad příbuzných, se šli osvěžit na bar a posedět při hudbě.

Tým mnoha fotbalových kultur

Část kádru Pražských dravců v minulosti hrála fotbal na více či méně profesionální úrovni. Třeba nepřehlédnutelný Muhab Yassien ze Saúdské Arábie, který do Prahy přijel studovat medicínu. „Doma bych nikdy nevystudoval. Mám tolik přátel a zajímal mě jen fotbal, že jsem doma neměl se studiemi šanci. Musel jsem odejít do zahraničí,“ říká mladík. „Hrával jsem s jedním zdejším týmem v páté lize, ale Prague Raptors jsou internacionální, přátelštější a je tu skvělá atmosféra,“ dodává a otáčí se na tuniského spoluhráče, který mu s úsměvem klepe na rameno a posílá ho směr šatny.

Ghassen Hammani je ovšem Tunisan už jen původem, občanství má již několik let české. V týmu Prague Raptors má na starost kromě hry také „pouštění hudby k poslechu a k tanci v šatně“. Na klubu se mu líbí pestrost, baví ho ty nejrůznější země, odkud lidé pocházejí. „I když v Česku žiju přes deset let a na mezinárodní prostředí jsem zvyklý z Prahy, stejně mě tenhle klub fascinuje. Těším se tu na nové přátele, se kterými budeme nejen hrát fotbal, ale i trávit volný čas,“ říká a odchází tančit do převlékárny.

Mezinárodní prostředí si pochvaluje i Ilan Nemirovski z Izraele, který v Česku studuje na pilota. „S kluky z arabských zemí se normálně bavíme, hrajeme, objímáme se. Na hřišti není místo na nějakou nevraživost, z mé strany rozhodně ne,“ odmítá dotaz, jestli se konflikty z jeho země nepřenášejí i na pražské hřiště.

S fotbalem na (polo)profesionální úrovni má zkušenosti i řada hráček: Aurelie Jackson z francouzského Reunionu se zúčastnila světového poháru hráček do 20 let. Devatenáctiletá Tala Tafech, původem z Libanonu, zase donedávna hrála druholigový ženský fotbal za Bohemians 1905.

Nejdál to ovšem v očích Dravců dotáhl portugalský spoluhráč Dean da Lança, který hrál v anglické soutěži za kluby sedmé a osmé divize a také v Macau. Deanovou zajímavostí také je, že je nejstarším Pražským dravcem. K jejich prvnímu zápasu nastoupil v jedenapadesáti letech. Většině hráčů je mezi 20 a 35 roky.

Prague Raptors se snaží narušit představu fotbalu jakožto hry prodvaadvacet profesionálních, mladých a mužných sportovců orientovaných na výkon. Slovy prezidenta klubu Darrena Mosse: „Usilujeme o zpřístupnění fotbalu i ženám, rodinám nebo osobám s odlišnou sexuální orientací. Důležitou součástí našeho étosu je, že fotbal není jen jedenáct chlapíků, co si půjdou v neděli odpoledne zakopat, ale že vytvoříme celou komunitu. Že na utkání přijdou diváci, rodiny a budou se bavit.“

Na hřišti všichni hráči drží styl, který určuje trenér Jon Davies: „Rozmanité zkušenosti hráčů jsou pro kouče výzvou. Mým úkolem je sjednotit ty odlišné původy a různé fotbalové kultury do funkčního týmu, který bude vyhrávat,“ říká tento mladý Angličan, který se živí jako kouč slávistických dorostenců a do Česka se přistěhoval z Taiwanu, kde na mezinárodní škole trénoval dívčí tým. V Praze má k ruce ještě španělského a italského kolegu, italského analytika zápasů a také českou kolegyni pro ženský tým. Čeští hráči jsou v týmu momentálně tři – dva muži a jedna žena.

Budování týmu

Nápad založit fotbalový klub, kde národnost (a tím pádem čeština) nehrají roli, dostal britský marketér Darren Moss na podzim roku 2017. S trenéry se začal bavit o myšlence založení fotbalového družstva, kde by byl kladen důraz právě na radost ze hry. „Navíc se ukázalo, že pro cizince v Praze je dost těžké připojit se k nějakému týmu. Hlavně kvůli jazyku a kvůli tomu, že nemají sebevědomí,“ říká Brit usazený v Praze.

Myšlenka Prague Raptors byla na světě, „zbývalo“ jen klub založit, zorganizovat a sehnat hráče. Tento bod se ukázal jako překvapivě snadný: inzeráty rozeslal Darren po Facebooku a do čtyř týdnů se jim ozvala stovka lidí. Poměrně velká skupina zájemců se rekrutovala ze zahraničních studentů v Česku, další tu dlouhodobě žijí a pracují. „Takže jsem pochopil, že potenciál tu je a pustili jsme se do další práce,“ vzpomíná současný prezident klubu, kterému nikdo neřekne jinak než Daz. Do půl roku podle jeho slov vybudovali organizační strukturu, sehnali trenéry, vytvořili logo a webové stránky, nechali vyrobit dresy i reklamní předměty a podali přihlášku do Fotbalové asociace ČR a do zdejší soutěže.

I když Daz používá jako správný týmový hráč množné číslo, je zřejmé, že Pražští dravci stojí hlavně na jeho energii a financích. Deset tisíc euro (v přepočtu zhruba 260 000 korun), což je náklad na roční provoz klubu, zatím hradí ze svého. „Rádi bychom, aby nás v budoucnu podporovali sponzoři, a něco také vyděláme. Získané prostředky investujeme do týmu nebo do našich partnerských charitativních projektů,“ vysvětluje svůj byznys plán.

Marco Martire dostal v klubu funkci „ředitele fotbalu“. V praxi se stará hlavně o propagaci. „Do Prahy jsem přišel kvůli zaměstnání ve finančním byznysu, ale hledal jsem i něco s fotbalem. Jsem nadšený, že jsem tady dostal příležitost“, neskrývá své nadšení mladý Ital. „Zapojujeme se do různých charitativních akcí a plánujeme časem přidat k mužskému a ženskému týmu ještě akademii pro děti. Až vypipláme talenty, kteří pak v novinách řeknou, že začínali u nás, bude to skvělé,“ zasní se.

Ambice a vize Prague Raptors podpořené profesionálním marketingem a managementem se zkušeností z velkých klubů jsou momentálně v lehce komickém kontrastu k situacím, které lze očekávat v nejnižších patrech české fotbalové soutěže. A pokud lze jejich sen o druhé lize brát vážně, varují Dravce sportovní komentátoři před brzkým dilematem, zda jsou charitativní a komunitní zápasy slučitelné s tlakem na góly a sportovní výkony nutnými pro postup v tabulce.

Prague Raptors zatím důraz na společenskou dimenzi fotbalu neopouštějí. Stejně tak je neopouští radost z mezinárodního týmu, kde hrají všichni se všemi.