Aktuality

Z hlediska integrace jsou krajané ideální skupina

Z hlediska integrace jsou krajané ideální skupina Krajané tvoří specifickou skupinu cizinců: mají cizí občanství, vedle něj někdy i české – pro zdejší pobyt si tak musejí vyřídit platný pobyt. Díky svým předkům a krajanským spolkům udržují kulturní vazbu na Česko i po mnoho generací a o zdejší život jeví upřímný zájem. Z hlediska integrace jsou tedy ideální skupina. Od roku 2015 jim proto stát nabízí pomoc při přesídlení, pokud žijí v oblasti stižené krizí nebo nemají možnost si svůj pobyt zde zařídit standardní cestou.

 

Kolik českých krajanů žije po světě? Ministerstvo zahraničních věcí pracuje s odhadem 2–2,5 milionu osob. Největší krajanská komunita žije v USA, významné skupiny najdeme i v Kanadě, Austrálii a Jižní Americe. V postsovětském prostoru zase žijí nebo žily tradiční krajanské komunity už od poloviny devatenáctého století: na Ukrajině, v Rusku, Bělorusku, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Uzbekistánu či Moldavsku. Další početné skupiny najdeme na Balkáně, zejména v Srbsku a Rumunsku.

 

Asistenční program pro přesídlení krajanů do České republiky běží od roku 2015, kdy po přestávce navázal na podobné programy z let 1990–2001, v jejichž rámci se do Česka přesidlovali krajané z oblasti kolem Černobylu, respektive z Kazachstánu. Tentokrát je ovšem definován jako teritoriálně a časově neomezený. Zúčastnit se ho mohou všichni krajané ze zemí mimo EU, kteří doloží svůj český původ a ztíženou situaci, kvůli níž se do ČR nemohou přesídlit bez pomoci. Aktuálně ho hojně využívají Venezuelci a Ukrajinci s českými kořeny. Celkem jich zatím takto přišlo na 1300.

 

„Krajané přicházejí do Česka tak jako tak, ale pro řadu z nich byl problém si vyřídit trvalý pobyt, na nějž zde jinak mají nárok ve zrychleném řízení. Proč by měli jít přes zprostředkovatele a pracovní povolení, když ta cesta může být jednodušší,“ říká ve své kanceláři Pavel Dymeš z ministerstva vnitra, který přesidlovací program administruje. U každé žádosti se ohrožení a nutnost asistence posuzují zvlášť, přihlíží se rovněž k místu bydliště či zdravotnímu stavu každého žadatele. Asistence se nabízí při vyřizování příjezdu do Česka, a v podpoře při zařizování nezbytných dokumentů, hledání práce, bydlení a školy během prvního roku pobytu.

 

Svět a život jsou pestřejší než zákony

 

Poté, co ministerský úředník žadateli schválí zařazení do programu, informuje o něm Arcidiecézní charitu Praha, která má na starost sociální služby. Ty, jak vyplývá z rozhovoru s koordinátorkou programu v charitě Světlanou Porsche, jsou skutečně pestré. „Pokaždé, když si myslíme, že už nás nic nemůže překvapit, nás něco překvapí,“ konstatuje s humorem.

 

Po příjezdu musejí pracovníci charity „posbírat“ klienty a jejich zavazadla a vysvětlit jim další plán. Klienti většinou využijí možnost pobývat první měsíce v zařízení ministerstva vnitra v jižních Čechách (takzvaný Hotel), kde mohou docházet na jazykový a integrační kurz a pracovníci charity jim nabídnou výše zmíněnou pomoc se zařizováním nového života.

 

„Pracujeme s živými lidmi, takže to jsou rodiny, jejíž členové jsou i nemocní důchodci nebo malé děti. Řešili jsme už i vážné nemoci, a dokonce úmrtí“, říká Světlana Porsche. Právě zdravotní komplikace klientů, které de facto přesahují rámec sociální služby, pracovníky charity zasahují nejhůře – hlavně lidsky. Díky těsné spolupráci, při níž klientům pomáhají vyřizovat svatby, rozvody, dokumenty po narození dětí a další, se totiž stávají součástí jejich životů.

 

Pomáháme vám, abyste si uměli pomoct sami

 

„My těm lidem pomůžeme na začátku, ale pak už je to na nich,“ krouží Pavel Dymeš kolem otázky, jak hodnotí první čtyři roky programu. Většina klientů se zde podle něj už zdárně usadila. I Světlana Porsche pozoruje, jak se krajané, kteří přišli v prvních letech, již etablovali. Jejich děti se úspěšně účastní školních soutěží, oni sami pořádají výstavy nebo se realizují jinak. A prakticky všichni mají nebo aktivně hledají práci, protože vědí, že nový, bezpečný a plnohodnotný život v Česku, pro nějž se rozhodli, si mohou zařídit jen oni sami.

 

Přišli také do Česka…

 

Jorge Čihák (43 let)

Čtyřčlennou rodinu Čihákových se v roce 2017 rozhodla z Venezuely do Česka vyprovodit snad sama štěstěna. Kvůli postupující krizi v jejich rodné zemi, a hlavně kvůli obavám o bezpečnost dětí, se rozhodli vystěhovat. Dali si lhůtu jeden rok, během nějž si chtěli všechno dobře připravit, aby mohli na vlastní pěst odjet a začít nový život v Evropě.

 

Díky svým českým kořenům měl Jorge Čihák naději v jednodušší administrativu při vyřizování pobytu pro celou rodinu a hledání práce. Ještě z Jižní Ameriky si v Praze zařídili bydlení, aby tu po příjezdu nemuseli utrácet za hotel. Nakonec Čihákovi ve spěchu odjeli za tři měsíce. Napětí a bezpečnost ve Venezuele se totiž rapidně zhoršily. Rodina už měla zakoupené letenky do Prahy, když Panama, kde měli přestupovat na letadlo do Evropy, zavedla pro Venezuelany drahá víza. Čihákovi letenky tedy rychle změnili na dřívější datum a jinou trasu: přes ostrov Curaçao a Amsterdam do Prahy. V Curaçau však nabrali osmihodinové zpoždění kvůli technické závadě na letadle. Během čekání na letišti napsala Jorge Čihákovi z Prahy švagrová a informovala ho o existenci státního asistenčního programu. Obratem proto zavolal konzulce na české ambasádě v Bogotě a ta ho obratem zařadila do programu. „Hned na letišti jsme začali slavit, protože padla trochu naše nejistota, co bude dál v Česku,“ vzpomíná Jorge Čihák. Ve Venezuele pracoval jako instruktor potápění. „Jezdil jsem hlavně na ostrov Margarita, kde je spousta korálů a ryb a teplota vody kolem 26 stupňů,“ slastně vzdychne pan Čihák. Byl smířen s tím, že na takovou práci může ve vnitrozemském Česku zapomenout. Přesto při hledání zaměstnání psal do zdejších potápěčských center. Ze třiceti oslovených se mu ozvalo jediné, z pražského Smíchova. Majitel panu Čihákovi nabídl nejen práci, ale sehnal mu i ubytování pro celou rodinu a zařídil mu intenzivní kurz češtiny, na který mohl docházet v pracovní době.

 

„Svého šéfa miluju,“ říká proto Jorge Čihák. Česky prý rozumí čím dál víc, pro komunikaci ale stále raději volí angličtinu nebo španělštinu, kterou v práci využívá překvapivě často. Jeho žena se naopak češtiny nebojí a v současnosti chodí již na čtvrtý jazykový kurz. Osmnáctiletá dcera se prý již česky domluví, i když se trochu stydí. Nicméně úspěšně složila české přijímací zkoušky a na podzim nastupuje na střední hotelovou školu. Osmiletý syn chodí do první třídy. I když byl pro něj první čtvrtrok náročný – rodiče s ním museli absolvovat docházku, protože vůbec nerozuměl –, dnes zvládá sám nejen výuku, ale i pobyt v družině. „Česky se domluví, čehož využívá hlavně doma, když maminku prosí o sladkosti. Ví, že bude vždycky okouzlená, jak pěkně se už dorozumí,“ směje se pan Čihák.

 

Oceňuje také velkou pomoc Daniely Kalinové z Arcidiecézní charity Praha, která jeho rodině při shánění školy a komunikaci s ní hodně pomohla. I když se mu občas zasteskne, zprávy z rodné země sleduje jen periferně. Svůj další život vidí už jen v Česku. Nejvíce tu oceňuje bezpečí. „Můžete v jakoukoli hodinu vyjít na ulici, aniž byste se báli, že vás někdo přepadne, okrade nebo zabije. Děti mohou chodit samy do školy, dospělá dcera může ven sama, aniž bych s ní musel jít a držel ji za ruku,“ pochvaluje si. „Líbí se mi, že se tu lidi starají sami o sebe, nestrkají nos do cizích věcí, nepomlouvají. Ostatní Venezuelci tady možná neměli takové štěstí, říkají, že Češi jsou nesympatičtí a špatně mluví o cizincích. Já ale takovou zkušenost nemám,“ dodává. Ve svém příběhu vidí paralelu s osudem svého tatínka. Ten emigroval do Venezuely v roce 1950 po komunistickém převratu v Československu. I když o své vlasti synovi občas vyprávěl, jazyk ho nenaučil, protože tvrdil, že ho v životě nebude potřebovat. „Jeho tatínek, můj dědeček, byl generálem československé armády,“ říká pan Čihák. „Nevím přesně, jaký měl tatínek osud, ale celý život míval noční můry, křičel ze spaní. Naznačoval, že se musel skrývat před lidmi, kteří mu mohli ublížit.“ Jorge Čihák si uvědomuje, že tak, jako Venezuela tatínkovi poskytla bezpečný přístav a umožnila mu žít plnohodnotný, dobrý život, nyní se karta po 67 letech obrátila.

 

Ira Melnyk (57)

Usměvavá tmavovláska pochází ze čtvrté generace Čechů na Ukrajině. Její pradědeček se vystěhoval z Rakouska-Uherska v roce 1886 a v ukrajinské vesnici Mykolajivka ve Vinnické oblasti se dal na dráhu mlynáře. Rodině se prý dařilo, jak ekonomicky, tak společensky. Rodiče Iry Melnyk byli učitelé a v Mykolajivce si postavili nový velký dům. Doma se mluvilo česky. Paní Ira se proto při rozhovoru představuje na prvním místě jako „krajanka“. I její manžel mluvil doma česky, přestože pochází již ze smíšeného manželství. Se svými třemi dětmi mluvili doma také jazykem svých předků do doby, než odešly studovat na vysokou školu do Kyjeva. V Česku, lépe řečeno Československu, byla předtím jen jednou v 90. letech, jinak ho znala hlavně z vyprávění. Než na východní Ukrajině vypukla válka, o odchodu z domova ani neuvažovala.

 

Jednou po roce 2015 jí ale zavolala snacha, že se s manželem (synem paní Iry) a dětmi stěhují do Izraele kvůli obavám o budoucnost. Ira Melnyk tou dobou žila s dcerami v Kyjevě, aby jim byla nablízku při studiích. Pracovala jako učitelka cizích jazyků, ovšem situace byla dost beznadějná. „Celý můj plat šel na nájem, navíc syna a manžela chtěli povolat do vojska.“ Na internetu našla informaci o asistenčním programu krajanům, zkontrolovala doklady, kterými disponovala, a vyrazila na český konzulát. Manželé Melnykovi a jejich mladší dcera s manželem a synem přijeli do Prahy v srpnu 2017. První tři měsíce strávili v Hotelu ministerstva vnitra. „V životě jsem neměla takový zážitek, krmili nás vynikající kuchaři, odpočívali jsme. Hledali jsme bydlení v Praze, protože mladší dcera už tu měla domluvené zaměstnání. Hrozně nám pomohla charita: pan Ruslan a paní Jana nám vše neúnavně vysvětlovali, protože jsem hodně věcem nerozuměla. Pan Ruslan nás vozil vlastním vozem na úřady. Byla to pro nás velká podpora,“ rozdává pochvaly Ira Melnyk.

 

Nezapomíná ani na jazykové lektorky Natálii, Janu a Petru, které s nimi procvičovaly češtinu. Po přesunu do Prahy začali Melnykovi pracovat v autosalonu. „Manžel je spokojený, protože je to podobná práce, jako dělal na Ukrajině. Jen plat má desetkrát vyšší,“ říká paní Ira. Ona sama si podala žádost o nostrifikaci vzdělání, aby se časem mohla vrátit ke své profesi. Příležitostně také tlumočí na ministerstvu vnitra při žádostech o trvalý pobyt. „Je to ta nejlepší práce, protože pomáhám lidem.“ Starší dcera, která se po čase do Česka také přestěhovala, se věnuje klinickým výzkumům v oblasti medicíny, mladší je manažerkou v obchodu s elektrospotřebiči. V Česku už všichni plánují zůstat, rodina se tu navíc rozrostla o dalšího vnuka. „Když jsem přijela do Prahy, měla jsem pocit, že jsem přijela domů. Jako by tu na mě celou dobu něco čekalo. Je pravda, že jazyku mladší generace rozumíme trochu hůř, ale jinak jsme si tu rychle našli kamarády. Překvapilo mě, jak hezky se tu k nám lidé chovají,“ popisuje své dojmy Ira Melnyk, která je mimo jiné pravidelnou účastnicí katolických bohoslužeb. V Mykolajivce ale pořád stojí jejich rodinný dům a na Ukrajinu se pravidelně vracejí. „Jezdíme tam každý rok na Dušičky, abychom zavzpomínali na syna, který nám ve 33 letech zemřel na cukrovku. Odjet z Ukrajiny už tedy nestihl. Hned vedle našeho domu bydlí moje sestra, která bývala aktivní v krajanských spolcích. Teď se sem také bude stěhovat. Pak už bude celá naše rodina v Česku,“ uzavírá Ira Melnyk.

 

Ludmila Bobrovská

V roce 2015 se v rámci asistenčního programu krajanům přestěhovala do Česka, o rok později nastoupila do Arcidiecézní charity Praha jako sociální pracovnice a dodnes pomáhá dalším přesídlovaným krajanům z Ukrajiny. Někdejší vysokoškolská pedagožka, zakladatelka krajanského spolku Česká rodina a matka pěti dětí sama o přesídlení neuvažovala. Do Česka se ale postupně přesouvali její potomci. Když už se odstěhovalo třetí dítě, oznámila jí předposlední dcera, že se v krajanském spolku sepisuje seznam lidí, kteří chtějí odjet z Ukrajiny do Česka. „Zeptala se mě: ‚A co tu budeme dělat my?!‘ Rozhodla jsem, že se rodina nebude dělit a že pojedeme taky,“ říká Ludmila Bobrovská. K jejímu rozhodnutí prý přispěly i narůstající konflikty v Oděse.

 

Předkové paní Bobrovské patřili k českým bratrům a svoji zemi opustili na začátku 19. století kvůli víře. Usídlili se ve vesnici Bohemka v Nikolajevské oblasti. Tam jsem se pak narodila já,“ vypráví Ludmila Bobrovská. Doma se mluvilo česky, vařila se česká jídla, udržovaly se lidové i náboženské svátky. „Rusky a ukrajinsky jsme se naučili teprve na základní škole. Naši spolužáci se nám smáli, protože jsme se naučili literární podobu jazyka. Taky se nám posmívali, že jsme ‚Čmechy‘. Nevím proč, podle mě nám záviděli.“ V současnosti žije v Praze celá rodina paní Bobrovské, včetně vnuků, její sestry a synovce. „Nikdo z naší rodiny přesunu nelituje. Jako bych se sem vrátila, to je můj pocit,“ říká Ludmila Bobrovská. V Arcidiecézní charitě začala podle svých slov pomáhat nejprve z vděčnosti.

 

Dnes je z ní řadová zaměstnankyně, která má na starosti celou agendu příjezdů z Ukrajiny. „Naši klienti jsou oproti těm venezuelským samostatnější, více rozumí a lépe se orientují ve zdejším systému,“ srovnává paní Bobrovská. I tak si ale na nedostatek práce nemůže stěžovat. „Krátce před příjezdem se spojíme s klienty a zjistíme, jestli mají předem nějaké dotazy. Často se ptají na zdejší možnosti vzdělání, ubytování, jaké dokumenty si kvůli tomu mají z Ukrajiny přivézt. Počkáme na ně na nádraží, odvezeme je do Hotelu a začneme vyřizovat dokumenty. Tlumočíme, kontrolujeme nájemní smlouvy, vysvětlujeme, asistujeme ve školách,“ vypočítává Ludmila Bobrovská kolotoč po každém novém příjezdu. Od roku 2015, od doby zahájení programu, si prý ale už klienti hodně pomáhají i navzájem, protože se tu vytvořily příbuzenské sítě. (14.050)

 

Text: Daniela Vrbová Foto: Daniela Vrbová, archiv Jorge Čiháka a Arcidiecézní charity Praha

 

Článek je součástí nového Bulletinu 2/2019 PDF najdete ZDE, více informací o Bulletinu Slovo nebo předchozí vydání najdete ZDE

Facebook Slovo 21

40326723

Vítejte v ČR - adaptačně integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

logo vitejte 2018 500

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

bulletin slovo21 - 3

Slovo 21, z. s.
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
IČ 69343951

 

www.slovo21.cz
www.khamoro.cz
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

facebook icon 325x325   youtube logo

khamoro zaverecna zprava

 

O nás

Slovo 21 z.s. je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Naše práce by se dala rozdělit do dvou hlavních větví – aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku a ty, které se zaměřují na cizince ze třetích států.

Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro - ostatně ten je dodnes nejznámějším projektem Slova 21. Asi nejznámějším cizineckým integračním projektem je neformální setkávání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle, bulletin Slovo pro cizince a o cizincích a projekt Víjejte v ČR. 

Slovo 21 je od počátku organizací, která chce přispět k budování multikulturní společnosti a především k lepšímu soužití kultur nejen v Česku, ale i v Evropě. Slovo 21 neposkytuje sociální služby jako takové. Naší filozofií je aktivovat Romy i cizince a naučit je, jak vybojovat a prosadit svá lidská práva. Zároveň se snažíme bourat zakořeněné předsudky, které lidem jen komplikují život. Bojujeme proti rasismu a xenofobii, snažíme se ochraňovat lidská práva a rozvíjet jejich dodržování a zlepšujeme mediální obraz menšin.

Who are we?

Slovo 21 NGO is a non-governmental non-profit organization, which was established in the year 1999. We have Czechs, Roma and members from various continents working for us. Our work can be divided into two main branches - activities to support the Roma, and activities focusing on foreigners.

Since the beginning, we are an organization which aims at building a multicultural society and mainly at a better coexistence of cultures not only in the Czech Republic, but in Europe in general. Our organization does not offer social services as such. Our philosophy is to activate the Roma and foreigners and to teach them how to fight and stand up for their human rights. Our goal is also to destroy the deeply rooted prejudices, which tend to complicate the lives of many.