Články online

Nejsme ani Češi, ani Vietnamci

Podle sčítání lidu z roku 2011 s námi v Čechách žije přes 50 000 Vietnamců. Mnoho z nich si najímá české chůvy, které se starají o jejich děti, když to oni při velkém pracovním vytížení nezvládají. Malí Vietnamci tak vyrůstají ve dvou různých kulturách, přičemž ten český vliv často převažuje. Co se děje s jejich identitou? Cítí se být více Čechy, či Vietnamci?

 

Před šestnácti lety odešla paní Jana Urbanová do důchodu a s manželem by si bývali užívali odpočinku, kdyby se do jejich města, Zábřehu na Moravě, nepřistěhovala vietnamská rodina. Maminka vystudovala ve Vietnamu farmacii a v Čechách si chtěla původně jen přivydělat, aby mohla začít v rodné zemi podnikat. Rodiče přes den prodávali na trhu a potřebovali, aby se o jejich dcery, 5měsíční Čangi a 8letou Ha Thanh, někdo postaral. „Nechtěla jsem to vůbec dělat, byla to tak úžasná náhoda. Já jsem se do Čanginy na první pohled zamilovala. Bylo to tak nádherné ďěťátko!“ To ještě nevěděla, že na starost bude mít i její starší sestru. „Rodiče o mně babičce neřekli. A já jsem tam potom nakráčela s kufříčkem, byla jsem strašnej suverén, prohlásila jsem „Jak ti mám říkat?“ „Říkej mi, jak chceš.“ „Budu ti říkat babi.“

S českými chůvami tráví vietnamské děti většinou dost času. Některé se u nich jen připravují do školy, a když rodiče skončí v práci, jdou domů, leckdy ovšem děti u babiček přespávají, jsou s nimi o víkendech nebo u nich přímo žijí. „Každé ráno mi Čanginu dovezli, Hasika (jak říká Ha Thanh) přišla ze školy, někdy jeli rodiče pro zboží a vraceli se třeba v deset večer, tak to u nás zůstávaly přes noc. Nebo byli rodiče ve Vietnamu a holky u nás byly celý měsíc. Brali jsme je na chalupu, jezdili jsme po příbuzných, na výstavy, na hrady a zámky,“ vzpomíná babička.

 
„Já jako Vietnamka jsem si zažila vesnické dětství, které nezná ani spousta Čechů,“ dodává Ha Thanh. „Babička byla přísná, děda nás rozmazloval. ‚Já ti to dovolím, babička nekouká.‘“ Přiznává Ha Thanh. „Dívali jsme se na vláčky, krmila jsem s ním kachny, sedávala jsem dědovi na ramenou,“ vzpomíná Čangi. „Když jsme se po necelých pěti letech přestěhovali, hrozně jsme si navzájem chyběli, byli jsme na sebe navyklí. Nechtěli, abychom na ně zapomněly, tak nám obden volali a každé dva měsíce za náma jezdili. Brzo ráno vyjeli a přivezli řízky, bramborový salát a kynuté buchty,“ říká Ha Thanh. Babička potvrzuje, „my jezdíme k nim, oni k nám, telefonujeme si, bereme je opravdu jako naše vnučky. Udělali bychom pro ně cokoliv, i když máme i svoje vlastní vnoučátka. Stýkají se s celou naší rodinou.“

Dnes je vnučkám 16 a 24 let, mají české občanství a žijí v Praze. Mladší Čangi studuje jazykové gymnázium a starší Ha Thanh končí na DAMU studium scénografie alternativního a loutkového divadla. Věnuje se už i profesionálně převážně kostýmní tvorbě a živí se i jako herečka.

Sedmnáctiletý Tiến Nguyễn Văn, který studuje gymnázium, se narodil už v Čechách, kam jeho rodiče přišli z Vietnamu ještě za minulého režimu. „Moje rodina přiletěla do ČR, aby zde mohli začít nový a lepší život.“ Ve dvou letech svěřili Tiếna české vychovatelce. „Chodil jsem tam denně od rána do večera a cítil se tam jako doma.“ Po dvou letech se rodina přestěhovala, ale se svou babičkou (jak jí říká) je stále v kontaktu. „Jezdím za ní stále jako za svou pravou. Například na Vánoce nesmím chybět. Brali mě a stále berou jako člena rodiny.“

Jak poznamenává ve svém článku Adéla Souralová, sociální antropoložka („Vietnamské rodiny a jejich české chůvy“), která se tématu dlouhodobě věnuje, většina žen, které pracují jako pomocnice v domácnosti, jsou migrantky, které tak pomáhají místním rodinám. U chův, které se starají v Čechách o vietnamské děti, je to naopak. Co Češky vede k tomu, aby přijaly tuto práci? Jen kvůli penězům to většinou nedělají. V této práci se nepočítá pracovní doba na hodiny a neproplácí se zmrzlina, kterou prarodiče koupí dětem na výletě. Většinou si tak proto přivydělávají ženy k důchodu nebo k mateřské. Některým už odrostla vnoučata, některé na ně zatím čekají, důvody jsou různé.

„Já jsem měla už přes 50 roků, takže pro mě to bylo takové hezké, takové pokračování, jako by byly moje vlastní. Vyplňovaly nám čas, člověk neměl čas zamýšlet se nad tím, že stárne nebo ho něco bolí. Sice nás maminka platila, ale já jsem zas polovičku z toho věnovala na ně,“ hovoří o své motivaci paní Urbanová. „Myslím, že to, co nám zaplatili, jsme už všechno vrátili. S penězi už to dávno nemá nic společného.“

Vzhledem k tomu, že děti tráví u babiček často více času než s rodiči, ty jim víceméně nahrazují matky. Ani ve Vietnamu se ovšem maminky většinou nemohou dětem věnovat jako ty české. „Tam jsou úplně jiné podmínky, máma si při mateřské přivydělávala, obchodovala ve velkém s kuřaty, musela odbíhat, mě nikdo nehlídal, byly mi tři a byla jsem i pár hodin doma sama,“ vysvětluje Ha Thanh. „Tady chtěla, abychom měly pohodlí, aby o nás bylo postaráno,“ vysvětluje důvod, proč si v Čechách maminka najala chůvu.

Po česku, nebo po vietnamsku?
Česká a vietnamská kultura se liší, odlišná může být tedy i výchova. Jak se dokázali sladit vietnamští rodiče s českými prarodiči?
„Prarodiče na nás měli velký vliv nenuceným způsobem. Rodiče nám zakazovali všechno, ale úplně nesmyslně. Já jsem jako dítě nemohla vůbec chodit ven, protože ten, kdo chodí ven s kamarády, je údajně zkažený,“ srovnává Ha Thanh.
Babička neměla v tomto směru problém. „Jejich maminka mi je ‚hodila na krk‘ a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, nechala to na mně. Zajímá ji hlavně podnikání, ne že by o holky neměla zájem, ale k nám mají blíž, než ke svým rodičům.“ U Tiếna se o výchovu maminka s babičkou dělily. „Myslím, že mne vychovala jak babička, tak maminka. Samozřejmě, že výchova byla jiná, protože babička by se neodvážila mě potrestat, i když mi říká, že na tohle vůbec myslet nemusela.“

Rodiny se prolínají
„Nejdříve to měli babička s dědou jen jako práci, ale nakonec jsme si přirostli k srdci. Do celé jejich rodiny jsme postupně zapluli, byl to přirozený proces. Nejmladší vnoučata babičky, kterým je teď 12 a 7, se už narodila s tím, že jsme rodina. Tak nás tak berou,“ popisuje Ha Thanh, jak si rodina prarodičů zvykla na nové vietnamské příbuzné. Stejně vřele přijali české prarodiče i Vietnamci. „Naše babička s dědou už úplně zapadli do rodiny, nejen do naší primární, ale do celého příbuzenstva. I naše tety je považují za rodiče našich rodičů a podle toho se k nim chovají.“

České versus biologické babičky
Vietnamské děti často považují své české prarodiče za své vlastní, což by mohlo jejich vietnamským protějškům vadit. Tiến však vysvětluje: „S biologickými prarodiči si nejsem blízký a v podstatě je skoro ani neznám. Sice je ve vietnamské kultuře povinnost respektovat prarodiče, ale v tom je trochu problém, protože se neznáme a oni sami neví, co říct.“
I Ha Thanh a Čangi vnímají své české prarodiče jako ty „opravdové“. „Jsou to naše babička a děda, je to naše rodina a oba dva nám plně vynahradili naše prarodiče. S babičkou z máminy strany, která žije v Čechách, nemáme žádný silný vztah.“ Paní Urbanová se s babičkou dívek zná. „Mně je ta babička moc sympatická, ale my se nedomluvíme, akorát si řekneme Ahoj, babi. Pohladí mě, dá mi pusu, usměje se a tím to končí. Rodina si ji sem přivezla před deseti lety, ona svá vnoučata vůbec neznala.“

Banánové děti?
Na povrchu žluté, uvnitř bílé. Tuto metaforu často slýcháme ve spojení s vietnamskými dětmi, které vyrostly v českém prostředí. „Já bych řekla, že jsou to Češky hodně ovlivněné vietnamským prostředím,“ prohlašuje o dívkách paní Urbanová. Vnučky už v tom tak jasno nemají. „Máme do jisté míry českou kulturu, ale nejsme Češky a nejsme ani Vietnamky. Člověk má možnost výběru,“ říká Ha Thanh. „Máma nejdříve nebyla smířená s představou, že bychom si mohly najít českého partnera, ale argumentovala jsem tím, že my si to nevybraly. Ona nás přivedla do Čech, poskytla nám české zázemí a dala nás do české rodiny, takže to byla její volba, ne naše. Myslím, že teď už je smířená s tím, že je tu velká pravděpodobnost, že si najdeme Čecha.“

I Tiến se cítí někde na pomezí. „Nedá se říct, že mám radši českou kulturu, mám spíše svoji kulturu. Takovou pomíchanou a sdílím ji se svými vrstevníky.“Tím, že čeští prarodiče tráví s dětmi většinu času, je logické, že pro některé z nich se stane používanějším jazykem čeština. Pro některé je to dokonce první jazyk, který si osvojí. „Moje mateřština je čeština a občas se mi Vietnamci posmívají, že nerozumím všemu, co řeknou,“ přiznává Tiến. „Moje první slova byla česká a byla u toho babička. Já jsem skoro neuměla vietnamsky a hlavně jsem nechtěla mluvit,“ přidává se Čangi. Sestra k tomu dodává: „Když potkala Vietnamce, tak je ani nepozdravila. Babička se bála, že si rodiče budou myslet, že ji k tomu navádí.“ „Ani moje vietnamština nebyla tak dobrá, zpětně jsem se ji doučila až někdy v 15, v 16, kdy jsem si našla na dopisování Vietnamce a on uměl perfektně česky i vietnamsky a donutil mě psát jen vietnamsky,“ říká Ha Thanh.

Ha Thanh: „Když se s něčím trápím, tak by mě nikdy nenapadlo to říct mámě.“
Nejen nedostatečný kontakt s vietnamštinou, ale i další faktory mohou způsobovat odcizení vietnamských dětí od jejich rodičů. „My jsme vlastně suplovali rodiče,“ vystihuje situaci paní Urbanová.

„S babičkou a dědou jsme měly zážitky, které s rodiči nemáme,“ říká Ha Thanh, která zároveň soucítí s vietnamskými matkami: „Ta strašná ztráta, ta strašná oběť, když se matky musí vzdát nejhezčích let se svým dítětem, aby ho mohly vůbec uživit! Na vztahu s rodiči to zanechalo hodně. V tom raném věku dojde k zpřetrhání kontaktu. Mezi námi a rodiči není jen mezigenerační propad, ale i mezikulturní. Jsme si velmi vzdálení. Oni mají konzervativní výchovu, nám bylo vštěpeno něco jiného.“

Ha Thanh měla v raném dětství ještě přeci jen intenzivnější vztah s rodiči, ale na Čangi mělo české prostředí mnohem větší vliv. Jak říká babička: „Učila jsem ji mluvit, první krůčky, byla na mě úplně závislá a dokonce mi říkala mami, což její maminku asi zlobilo, ale když nám je de facto dala na výchovu, tak se nedá nic dělat.“

Podobně to vidí i Tiến. „Já si myslím, že takové hlídání je skvělé, ale mrzí mě, že jsou tam děti příliš často a jsou málo ve styku s rodiči. Pak má dítě v budoucnu problém se jim svěřit se svými city a potížemi.“Je tedy pochopitelné, že nikdo z nich nechce v budoucnu najmout pro své děti chůvu.„Českou chůvu bych pro své děti opravdu nechtěla, protože sama vím, jaké to je. Přestože my jsme měly obrovské štěstí, že jsme měly babičku, nechci přijít o první kroky, o první slova dítěte a být mu tak vzdálená,“ říká rozhodně Ha Thanh. Tiến se přidává, „já chůvu neplánuji mít, protože češtinu je mohu naučit a plánuji mít čas na své děti.“

Jak je vidět, tato vzájemná česko-vietnamská „výpomoc“ má svá pro i proti, je však patrné, že nám v Čechách vyrůstá (nebo již dospěla) generace dětí, které mají možnost čerpat z obou kultur a vybrat si z nich to, co je jim bližší, nebo nacházet to, co jim z nich uniklo. A českým babičkám a dědečkům se naopak otevírá možnost poznat kulturu národa, který tu s námi žije již několik desetiletí.

 

BULLETIN SLOVO ČÍSLO 03/ 2013

text: Markéta Skočovská

 

STÁHNĚTĚ SI TOTO I STARŠÍ ČÍSLA PŘÍMO DO VAŠEHO POČÍTAČE

Facebook Slovo 21

40326723

Vítejte v ČR - adaptačně integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

logo vitejte 2018 500

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

bulletin slovo21 - 3

Slovo 21, z. s.
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
IČ 69343951

 

www.slovo21.cz
www.khamoro.cz
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

facebook icon 325x325   youtube logo

khamoro zaverecna zprava

 

O nás

Slovo 21 z.s. je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Naše práce by se dala rozdělit do dvou hlavních větví – aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku a ty, které se zaměřují na cizince ze třetích států.

Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro - ostatně ten je dodnes nejznámějším projektem Slova 21. Asi nejznámějším cizineckým integračním projektem je neformální setkávání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle, bulletin Slovo pro cizince a o cizincích a projekt Víjejte v ČR. 

Slovo 21 je od počátku organizací, která chce přispět k budování multikulturní společnosti a především k lepšímu soužití kultur nejen v Česku, ale i v Evropě. Slovo 21 neposkytuje sociální služby jako takové. Naší filozofií je aktivovat Romy i cizince a naučit je, jak vybojovat a prosadit svá lidská práva. Zároveň se snažíme bourat zakořeněné předsudky, které lidem jen komplikují život. Bojujeme proti rasismu a xenofobii, snažíme se ochraňovat lidská práva a rozvíjet jejich dodržování a zlepšujeme mediální obraz menšin.

Who are we?

Slovo 21 NGO is a non-governmental non-profit organization, which was established in the year 1999. We have Czechs, Roma and members from various continents working for us. Our work can be divided into two main branches - activities to support the Roma, and activities focusing on foreigners.

Since the beginning, we are an organization which aims at building a multicultural society and mainly at a better coexistence of cultures not only in the Czech Republic, but in Europe in general. Our organization does not offer social services as such. Our philosophy is to activate the Roma and foreigners and to teach them how to fight and stand up for their human rights. Our goal is also to destroy the deeply rooted prejudices, which tend to complicate the lives of many.