Raed Shaikh: Oběťmi islámských radikálů jsou hlavně sami muslimové

Od útoku islámských teroristů na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo uběhly přesně tři měsíce. Sedmý leden nejspíš nechvalně vstoupí do dějin Francie jako třeba 11. září do historie Spojených států. Útok otřásl nejen francouzskou společností, nýbrž celým světem. Vyvolal řadu soucitu, otázek kolem islámu a svobody slova, ale zároveň i nenávistných projevů proti muslimské komunitě. Včetně Česka.

A to i přesto, že tu žije odhadem asi jen patnáct až dvacet tisíc muslimů. Jedním z nich je i sedmatřicetiletý Raed Shaikh původem z Palestiny, absolvent pražské ČVUT a člen muslimské obce v Praze. V Praze žije už sedmnáct let, má za ženu Česku, která už před svatbou konvertovala k islámu. „Barbarský čin teroristů ve Francii nemá s islámem co dočinění,“ zdůrazňuje při rozhovorech s novináři. V poslední době jich poskytl už několik.

 

Jak moc se podle vás po útoku v Paříži změnily vztahy mezi Čechy a muslimy?
Rozhodně se změnily. A to jak z té pozitivní, tak i z té negativní stránky. K té horší náladě samozřejmě velkou měrou přispěla média, která hlavně krátce po útoku v Paříži byla podle mě vůči muslimům hodně útočná. Pak si ale novináři asi uvědomili, že takhle jednostranně informovat prostě nemůžou, a začali dávat větší prostor nám muslimům.

To je pohled na informování médií. Mě ale spíš zajímalo, jestli se to podle vás nějak ukazuje v  běžném každodenním životě? Zda podle vás Češi vůči muslimům projevují větší averzi?
Já osobně jsem s tím zatím nikdy problém neměl. A to ani po událostech v Paříži. Ale vím o některých muslimech v Česku, kteří se právě po teroristickém útoku ve Francii a po vzniku takzvaného Islámského státu s nějakými, převážně verbálními útoky, setkali. Obecně jako komunita muslimů tu sílící protiislámskou náladu cítíme, to je pravda. Pociťují to hlavně ženy. Vím o několika muslimkách v Česku, které se z obavy dalších verbálních a někdy i fyzických útoků rozhodly nenosit hidžáb. Takže zhoršení situace v tom každodenním životě určitě vnímáme. A gradovalo to i kvůli protimuslimským demonstracím, které takzvaní „konvičkáři“ svolávali na různých místech republiky. Muslimové jsou zkrátka v celé Evropě snadnější terč, včetně této republiky.

Narážíte na stoupence Martina Konvičky, vysokoškolského pedagoga a hlavního organizátora protimuslimských demonstrací. Jak si vysvětlujete, že takový člověk, který pracuje na akademické půdě, naprosto veřejně a, řekněme poněkud nevybíravě, vystupuje proti islámu?
Víte, je to komické. Pan Konvička v žádném případě není ani zdaleka expert na islám, alespoň podle toho, co jsem od něj četl. Jeho znalosti o muslimech se opírají pouze o dvě knížky, které k islámu přečetl. Navíc jde o publikace cestovatelů po Africe, napsané asi před dvěma sty lety. Když říká, že islám je pro celou společnost velká hrozba, očekával bych od něj alespoň trošku vědečtější přístup.

Když vynecháme všechny ty nenávistné projevy vůči muslimům – ať už na demonstracích, nebo třeba sociálních sítích –, chápete obavy těch obyčejných lidí? Jsou podle vás opodstatněné?
Samozřejmě, že je chápu. My totiž jako muslimové – a to bych chtěl zdůraznit – sdílíme společné obavy. Jsme v ohrožení možná ještě víc než ostatní. Na jedné straně máme obavy ze samotných radikálů, protože nejvíce obětí je právě mezi muslimy. Islámský stát neoperuje v Evropě, ale právě v muslimských zemích, kde každý den zabíjí desítky, stovky muslimů. Na druhé straně se ale bojíme i těch islamofobů, kteří už začali útočit, a to nejen verbálně.

Mimochodem – vás osobně urážejí karikatury proroka Mohameda?
Nesouhlasím s nimi. Ne proto, že by zesměšňovaly proroka Mohameda, ale… Víte, já v těch obrázcích nevidím žádného proroka. My žádné podobizny Mohameda nemáme, náboženství nám to zakazuje.


Dobře. Na druhou stranu jde o satirický týdeník, který zesměšňuje kdekoho, nejen proroka Mohameda. Satira – byť i taková – zkrátka patří k západní kultuře, k médiím. Takový pohled dokážete akceptovat?

Myslím si, že takové karikatury přesahují hranici svobody slova. Ta podle té nejznámější definice totiž končí tam, kde začíná svoboda těch ostatních. Tím ale v žádném případě neospravedlňuji to, co ti šílenci v Paříži udělali. Já bych takové karikatury řešil prostě soudní cestou, anebo domluvou. Zašel bych do té redakce a snažil se o dialog.


Po útoku teroristů na redakci Charlie Hebdo se muslimové Evropě včetně Česka začali od islámských radikálů distancovat. Pokládáte za nezbytné se od něčeho distancovat, když zkrátka s těmi lidmi nemáte nic společného kromě náboženství?

Máte pravdu, jsem muslim a nemám s tím hrůzným činem nic společného. Stejně jako když Breivik spáchal teroristický útok, tak se přeci také všichni křesťané, Norové nebo lidé s bílou pletí za něj neomlouvali. My jsme se za ty teroristy neomlouvali, ale distancovali se od nich. V podstatě se to od nás požadovalo, tlak médií a společnosti nás k tomu trochu nutil. Hlavně jsme ale chtěli dát veřejně najevo, že my – stejně jako všichni normální lidé bez ohledu na vyznání a barvy pleti – s tím zkrátka nesouhlasíme a že tohle prostě není islám.

Co Češi vlastně vědí o islámu a muslimech? Mají podle vás dost informací?
Obecně se toho ví hodně málo, skoro nic. V Česku je to stejné. V porovnání s ostatními zeměmi tu žije extrémně málo muslimů, ani jako turisté sem nikdy ve velkém nejezdili. Snad možná jen do lázní, třeba do Teplic. A i kolem toho je takový humbuk. Já samozřejmě neobhajuji ty, kteří se tam neumějí chovat, ale nemůžeme je přeci odsuzovat za to, že to jsou muslimové nebo Arabové. Mimochodem nedávno jsem četl nějaké studie, ve kterých se tvrdí, že Češi jsou ve Francii nejhoršími turisty. Můžu snad na základě toho říct, že jsou všichni Češi barbaři a že se neumějí chovat?

Chápu. Často se v souvislosti s islámem mluví o právu šária. Vědí podle vás lidé, co znamená?
Neví to ani sami muslimové. Právo šária je v podstatě taková ústava. Obsahuje zákoníky trestní, finanční, občanský, zákon práce… Každý muslim by ho měl dodržovat, i když to tak samozřejmě v praxi není. Ne všichni muslimové se modlí, drží půst, jezdí na pouť do Mekky. To vlastně ukazuje, jak moc jsme i my muslimové různí.

Proč tedy ty obavy, které se objevily i v Česku, z práva šária?
No protože se o tom mluví jen v souvislosti s těmi krutými tresty.

Které ovšem také šária obsahuje…
Některé ano. Pozor ale – ne všechno, co se může za tímhle právem skrývat, je skutečně šária. Mám na mysli třeba pálení válečných zajatců, to s tím nemá nic společného.


Může muslim zabít, ukamenovat ženu, která ho podvedla? Podle práva šária?
Podle práva nemůže. Pokud to udělá, porušuje tím zákon. To je prostě neznalost, která se objevuje v médiích. Kdyby to tak skutečně v muslimských zemích fungovalo, že se podle práva šária trestá sekáním rukou, podřezáváním hlav, tak by už dávno všichni muslimové vymřeli. To praktikují jen členové hnutí jako Tálibán nebo Islámský stát, kteří považují většinu muslimů za nevěřící a povyšují se nad nimi.

Co podle vás naopak muslimové v Česku vědí o Češích?
Samozřejmě někdo víc, někdo míň. Obecně si ale myslím, že většina muslimů je tady velmi dobře integrována. Umějí česky, studují, pracují, chovají se slušně a kriminalita mezi muslimy není téměř žádná.

Co máte na Češích a české kultuře nejradši?
Ze všeho nejradši mám svíčkovou od své tchyně. Vážně, dělá ji naprosto skvělou… Dělám si samozřejmě legraci, těch věcí by se určitě našlo víc. Jsem tu spokojený, mám tu domov.

Když jste tehdy před sedmnácti lety z rodné Palestiny odjel do Prahy za studiem na ČVUT, bylo pro vás těžké se tady aklimatizovat?
Určitě. Arabský a český svět jsou naprosto rozdílné, ale rychle jsem se začlenil. Víte, já jsem i v té arabské společnosti tak trochu rebel. Mnoho našich tradic se mi nelíbí. Třeba když k vám vpadne návštěva v jakoukoli hodinu a bez ohlášení a vy ji prostě musíte přijmout a pohostit. To je naprosto šílený.

A co tehdy dvacetiletého arabského studenta nejvíc zarazilo na české společnosti?
Bylo toho víc. Ale dodnes si vzpomínám, že pro mě bylo třeba šokující, když jsme na koleji měli na jednom patře společné sprchy s dívkami. Byl jsem v pubertě, takže jsem byl jako každý jiný kluk v mém věku samozřejmě zvědavý. Ale když se nad tím zamyslím, teď by to bylo pro mě naprosto nepředstavitelné a nepřijatelné. To je to, co mě na Češích zarazilo a zaráží pořád – ta absence studu, svoboda hraničící s anarchií.

BULLETIN SLOVO ČÍSLO 01/ 2015

text a foto: Tomáš Bystrý

STÁHNĚTĚ SI TOTO I STARŠÍ ČÍSLA PŘÍMO DO VAŠEHO POČÍTAČE