Divadlo, které nás učí vyhrávat nad útlakem

Text: Inka Jurková,  Foto: Antonín Jelínek

Divadlo utlačovaných je v České republice poměrně nová metoda, která řeší útlak určitých skupin lidí skrze umělecký projev. Dana Moree při příležitosti DIVUFESTU – festivalu divadla utlačovaných – na konci listopadu v loňském roce řekla: „V dnešní době, která upřednostňuje vítěze, o útlaku lidé běžně nemluví, protože z útlakových situací jako vítězové nevycházejí.

Divadlo utlačovaných se snaží útlak ‚oddémonizovat‘. Diváci si v něm mohou vyzkoušet nad útlakem zvítězit a fantazírovat o tom, jak se nedat. V reálu si pak nenechají od okolí tolik líbit a můžou být více sami sebou“. Co to tedy vlastně je za zázračnou metodu? 

V divadle utlačovaných jde o krátké scénky vycházející z reálných zkušeností hlavních protagonistů jednotlivých představení. Pravidlem je špatný konec, který ale mají diváci možnost v rámci následných intervencí napravit, a nabídnout tak řešení. V dnešní době se tato technika používá po celém světě při sociálním a kulturním aktivismu, konfliktech, terapii, a dokonce i při pokusech o legislativní změny. Skvělá na něm je jeho univerzálnost. Sám autor myšlenky divadla utlačovaných Augusto Boal ho využíval při práci s brazilskými rolníky a dělníky, jeho žákyně Barbara Santos skrze něj motivuje ženy z celého světa ke změně svého postavení, britská lektorka Terry O’Leary takto pomáhá londýnským bezdomovcům a česká profesorka Dana Moree pomocí něj zlepšuje postavení Romů a Vietnamců nejen v české majoritní společnosti, ale také v jejich vlastních komunitách. 

V posledním listopadovém týdnu loňského roku se v Praze konal čtyřdenní festival, který pod názvem DIVUFEST uspořádaly organizace Slovo 21 a Antikomplex. Ten navázal na 1. ročník stejnojmenné akce, která proběhla v Brně v roce 2013. K českým lektorům této divadelní metody, jejich žákům a dalším zájemcům se přidalo i několik zahraničních hostů včetně dvou německých lektorů Christopha Leuchta a Hamze Bytyciho a britské školitelky Terry O’Leary. Zájemci se mohli zapojit do třídenních workshopů pro začátečníky, pokročilé a tzv. jokery, což jsou vlastně moderátoři představení. Kromě školení a sdílení na diváky v průběhu čtyř dnů čekalo pět krátkých her s následným prostorem pro diskuzi a improvizované vstupy. 

Ve čtvrtek jako první vystoupila pražská česko-vietnamská skupina, která představila hru s názvem Animovaný sen. Generační neporozumění je jistě v současnosti ve vietnamských rodinách v ČR poměrně časté. Vietnamští rodiče hereček z pražské skupiny dostali šanci se zamyslet nad tím, že jejich dcery asi opravdu trápí nedostatek podpory při vybírání případného alternativního studia místo práv, medicíny a biochemie, když toto téma potřebují představit veřejnosti. Po krátké přestávce shlédli diváci ještě představení brněnských herců Příběhy jako ze škatulky, které se věnovalo nerovnému postavení žen a mužů, předsudkům vůči ženám a obecně genderovým stereotypům dodnes přetrvávajícím v české společnosti.  

Pátek patřil romské tématice, a to v podání souborů z Písku a z Ostravy. Každá skupina představila jinou zkušenost s rasismem – písečtí zahráli scénku My (všichni) školou povinní?, ve které se hlavní hrdina setkal s odsouzením jak ze strany spolužáků, tak učitelů. Ostravští si připravili několik krátkých „obrazů“ s názvem Kalrs of Ostrava, které ilustrovaly situace z každodenního života, ve kterých se Romové setkávají s odmítnutím. Romské ženy z konference Jileha, které se přišly na festival podívat, při představeních na sedadlech přímo nadskakovaly, jak moc uvedené příběhy znaly ze svých životů, ale právě díky metodě divadla utlačovaných si je mohly jít na podium zkusit vyřešit jinak, než při jejich poslední zkušenosti. 

Na sobotní galavečer byla pozvána berlínská skupina Kuringa, která ukázala „integraci po německu“ v rámci představení Integration 2015. Podle německého lektora divadla utlačovaných Christopha Leuchta je sice Německo migrantům otevřeno, ale jen s podmínkou naprosté integrace a s přijmutím pozice druhořadých obyvatel.

Při nedělním loučení s DIVUFESTem už všichni účastníci věděli, že ať žijeme kdekoli, nejdůležitější je si uvědomit, že stačí zavést dialog, vyzkoušet si různé alternativy a nakonec – pokud se sami rozhodneme – můžeme věci změnit.