I toto je inkluze

Štěpán Kovač pochází z Ukrajiny, v Čechách žije už dva roky. Když s rodinou do Čech přijel, neuměl česky ani slovo. Měl ale štěstí, že začal chodit na Základní školu Jižní na Pankráci – ta si umí poradit s tím, jak účinně pomoci dětem-cizincům. Například loni se o skoro 50 žáků s odlišným mateřským jazykem, staraly tři asistentky pedagogů. Samozřejmě podle rozvrhu a přiměřeně tomu, jaké znalosti žáci měli.

„Měli jsme dvě až tři hodiny češtiny týdně navíc,“ vysvětluje Štěpán systém urychlené výuky češtiny s asistentkou pedagoga a učitelkou Mariannou Kuzmovič. Stačilo jim to na probrání toho, co Štěpána denně trápilo. Když se naskytl nějaký jazykový hlavolam tvrdšího rázu, řešili to trochu jinak. Nejednou Štěpán paní Marianně zavolal mobilem, používal i Skype, skenoval problematický úkol a vždy dostal od laskavé paní učitelky radu. To, že Marianna Kuzmovič má pro své žáky výjimečné pochopení, je důsledkem podobné zkušenosti. Není to tak dávno, co se i ona musela učit česky a zvládla to tak, že teď může pomáhat malým cizincům, aby co nejsnadněji rozuměli tajům češtiny. Pochází též z Ukrajiny a měla stejnou touhu, aby se její rodina co nejlépe zapojila do běžného života v novém prostředí.

„Když jsme přišli, měl tady táta práci, máma také získala zaměstnání,“ vypráví Štěpán rodinnou verzi obvyklé cesty ukrajinských rodin v Čechách. Liší se možná jen v tom, že jeho maminka měla ještě jedno přání: „Největší důvod, proč jsme sem přijeli, je, že mamka chtěla, abychom měli evropské vzdělání, abychom studovali v Evropě“. Její přání se splnilo. Obě děti studují v Praze, ale začátky, zvlášť pro staršího Štěpána, nebyly jednoduché. „První týden jsem byl v šoku. Víte co… Kdybyste šla do nějaké země, jak byste se cítila? Neumíte ani jazyk, prostě nic, a nemáte kamarády,“ uvažuje s odstupem času, když přibližuje stav věcí po příchodu do Česka.

inkluze bulletin 2

Faktem je, že se Štěpánovi rodiče dětí neptali, jestli si přejí jít pryč z domova. V tom se nelišili od jiných rodičů-migrantů, což potvrzují i slova Daniela Keisera, ředitele Základní školy Jižní: „Setkáváme se s dětmi, které sem přicházejí, a první, o co se snažíme, je pochopit tyto děti. Pochopit to, že přijít sem nebylo jejich rozhodnutí. Bylo to rozhodnutí rodičů dětí a ony jsou prostě dovlečeny sem, vhozené do prostředí, kterému nerozumí, a horko těžko se nějak domlouvají. Proto se snažíme tyto děti pochopit a působení tří asistentek pedagogů, které prošly školením prostřednictvím sdružení Meta a Rytmus, je v procesu zapojování dětí velkou výhodou. Všechny děti jsou původně cizojazyčné. Naše asistentky si samy musely rychle češtinu osvojit, proto velmi dobře vědí, jaký to je problém. Dneska jsou to přebornice na výuku češtiny“.

„Já jsem se strašně snažil a chtěl se dozvědět, jaké to je v Evropě. Věděl jsem, že tady je to lepší, a bylo to pro mne hrozně zajímavé. Ale na druhou stranu bylo velice těžké opustit svoji mateřskou zemi a přijít sem,“ popisuje Štěpán Kovač své první pocity. „Morálně jsem na začátku byl úplně zničený. Nikomu z nových spolužáků jsem nic neříkal, jak to je. Držel jsem to v sobě, nevím proč, asi mám takový charakter.“

O povaze svého žáka mluví i učitelka Marianna Kuzmovič: „Štěpán je velice statečný mladý muž. Je velmi zdvořilý, ambiciózní, perfektně hraje fotbal a měl velký sen, že v tom bude pokračovat. Jeho touha a ctižádost byly na něm hned znát. Přestože byl trochu nejistý, byl velmi seriózní a řekl mi, že se bude učit. Měli jsme před sebou strašně moc úkolů, všechno vždy splnil, a když něco nevěděl, ještě mi volal i domů“.

Tak to bylo na začátku, zvlášť během prvního roku. Mezitím si Štěpán musel vybrat střední školu a rozhodl se pokračovat na Obchodní akademii. Až po dlouhých poradách s rodiči, učiteli a nejvíc s paní Mariannou pochopil, že je to pro něj nejlepším řešením. V mladistvém stylu ovšem zdůrazňuje, že fotbal zůstává, jak říká, jeho životem. „Začal jsem hrát i tady v Česku, hrál jsem kolem 5–6 měsíců a na konci jsem dopadl tak, že jsem jeden z nejlepších hráčů v lize“ dodává pyšně. 

Téma budoucnosti je zatím otevřené. „Všichni se chceme vrátit domů na Ukrajinu, kromě mladšího bratra. Jemu se tady moc líbí a mně vlastně také. Opravdu nevím, jak to bude, je to těžká otázka. Pro Českou republiku mluví spousta plusů, nedají se skoro ani spočítat. Jsou tady lepší prostředky a podmínky pro profesní kariéru. Pro Ukrajinu pak mluví rodina a kamarádi z dětství. Je to 70 na 30 procent pro původní vlast, ale když tady najdete kamarády, začíná se i ten poměr nějak obracet. Zdá se, že s každým dnem to Česko vzrůstá a má větší hodnotu.“ 

A k tomu není co dodat. Jen možná to, že novou přidanou hodnotou bude možnost, aby se Štěpán příště mohl zúčastnit rozhodování o tom, kde bude žít. Zatím je důležitá realita, která se pro něj a pro jiné žáky s odlišným mateřským jazykem otevřela se schválením novely školského zákona v roce 2015. Tou se zavedlo inkluzivní vzdělávání nastolující rovný přístup ke vzdělávání všem žákům v ČR, což znamená i zabezpečení adekvátních podpůrných opatření pro děti cizinců.

 

Text: Goranka Oljača

 

Celé číslo bulletinu Slovo 04/2016 najdete ke stažení zde.