„Snažím se být pozitivní,“ říká mladý Maročan čekající na azyl

 

Už více než dva roky čeká marocký mladík Hamza Nassib v Pobytovém středisku pro cizince v Kostelci nad Orlicí, zda dostane v České republice azyl. „Musel jsem z Maroka odjet. Měl jsem k tomu své osobní důvody,“ nastiňuje rodák z Casablanky, který byl jednou z hvězd festivalu Setkání národů v Hradci Králové.

„Chápu, že to není tak jednoduché, protože pocházím ze země, která je považována za relativně bezpečnou a stabilní,“ uvědomuje si složitost své aktuální situace. 

Učí se česky a čeká

„Moc bych si přál, aby to nakonec dobře dopadlo. Snažím se být pozitivní, učím se česky a čekám,“ usmívá se Hamza Nassib, jenž na Setkání národů předvedl skvělý pěvecký výkon, a jeho show vzbudila u diváků velký ohlas. „Samozřejmě mě to potěšilo. Byl jsem trochu nervózní, ale jsem rád, že se mé vystoupení publiku líbilo,“ říká mladý Maročan. „Festival, který prezentoval různé kultury a národy, se mi velmi zamlouval,“ podotýká. 

Přál by si studovat

„Nejvíc ze všeho bych si teď přál studovat. Rád bych v Česku našel někoho, kdo by mi pomohl se dobře rozhodnout, kam se dál nasměrovat,“ přemítá Hamza Nassib. „Kumšt mě hodně baví, ale tím se člověk moc neuživí. Napadá mě, že bych se věnoval něčemu, kde se dá dobře uplatnit a zároveň pomáhat lidem, například fyzioterapii,“ upřesňuje.

Rozdílné kultury

„Z Maroka mi v Česku chybí hodně věcí. Přece jen jsou naše kultury velmi rozdílné, ale na druhou stranu si tu cením toho, že je zde člověk mnohem víc svobodnější, pokud respektuje dané normy a zákony,“ sděluje Hamza Nassib, který se prý osobně s vyloženě negativními reakcemi ze strany české většinové společnosti zatím nesetkal. 

„Chápu, že se nás někdy lidé trochu bojí, protože mají jinou mentalitu a často i předsudky o arabské kultuře. Možná proto jsou nejprve maličko ostražití. Rozumím tomu, protože také český národ měl velmi těžkou historii. Ale když je člověk slušný, poctivý, čestný a pozitivně naladěný, většinou se mu Češi otevřou. A pokud se na vás někdo dívá skrz prsty, tak s tím stejně asi nic neuděláte. Takový je zkrátka život,“ uzavírá.