České kostely a svátky ukrajinským pohledem

Přemýšlíme-li o tom, jaký mají význam kostely a co znamenají pro Ukrajince, můžeme se inspirovat původní podstatou a smyslem zakládání těchto staveb. Nemáme na mysli pouze význam stavby sakrální, sloužící křesťanům k modlitbám a bohoslužbě, ale také sílu opevnění kostela (z lat. castellum – opevnění), které poskytovalo ochranu. Stejně jako stavby jsou i křesťanské svátky pro Ukrajince žijící v České republice stále důležité. Přesahují duchovní význam a  pomáhají i k budování vztahů a pocitu bezpečí.

 

V současném středoevropském prostoru relativního klidu a míru kostely stále poskytují záštitu věřícím, kolemjdoucím, všem, kteří o to stojí. A není jich v českém prostředí zas tak málo, byť dle statistik návštěvnost bohoslužeb v Česku kolísavě klesá. Jiná situace je na Ukrajině, kde má víra, bohoslužby nebo výstavba nových kostelů (pravoslavných či řeckokatolických) zcela jiné rozměry. V kulturně-duchovním životě většiny Ukrajinců, nejen z jednotlivých regionů a venkova, je přes současnou dominanci materialismu návštěva kostela pravidelným rituálem, často vštěpovaným od dětství. Pro Ukrajince je bohoslužba významná kvůli rozjímání, duševnímu odpočinku a nabytí nových sil. Ukrajinci jsou zpěvný národ, proto v rámci liturgie často slýcháme harmonii sboru s dalšími účastníky svátečního shromáždění. 

Oficiální statistiky návštěvnosti kostelů, dočasně či trvale žijících Ukrajinců v ČR, neexistují. Především nedělní bohoslužby jsou však v Čechách i na Moravě díky této menšině ukázkou zájmu lidí o duchovní odpočinek. Následné setkání věřících vně kostelů je neméně důležité. Ukrajinci považují osobní vztahy za významnou součást života, ať už jde o několikaminutový rozhovory či delší debaty, při nichž se vyměňují zkušenosti, probírá se práce, dávají se rady, ventilují problémy nebo se plánuje večeře s přáteli.  

Řeckokatoličtí Ukrajinci v Praze nejčastěji navštěvují Katedrálu svatého Klimenta v Karlově ulici. Ta byla pro jejich potřeby vyčleněna v roce 1931 pražským arcibiskupem Františkem Kordačem. Chrám byl povýšen na katedrálu bulou Jana Pavla II. v roce 1996. V rámci Klementina se jedná o národní kulturní památku České republiky. Každou neděli zde navštěvují bohoslužbu stovky věřících, o velkých svátcích jsou k vidění shromáždění až v počtech tisíců. Řeckokatolická církev uznává autoritu papeže, sdílí s římskokatolickou církví dogmatickou nauku, liturgie je však sloužena a slavena v byzantském ritu. Chmurným obdobím církve byla léta 1950–1968, kdy byla její činnost v Československu zakázána. V chrámu sv. Klimenta potkáme spíše Ukrajince ze západní Ukrajiny, nedělní bohoslužba je vedena v ukrajinštině i v církevní slovanštině. 

Pravoslavní věřící se nejvíce sdružují v kostele Zvěstování Panny Marie v Praze Na Slupi, který byl spolu s klášterem založen Karlem IV. Pravoslavná církev jej využívá od roku 1995. I zde lze ve svátečním období vidět stovky věřících, původem mj. ze Zakarpatské Ukrajiny a Slovenska. Chrám svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici navštěvují nejen Ukrajinci, ale také Řekové, Bulhaři, Rusové, Srbové a další. Pravoslavná církev jej užívá již od roku 1933. Obřad vysvěcení se symbolicky konal 28. září 1935 na svátek sv. Václava. Další pohnuté události chrámu, jakož i do zdí vryté jizvy minulosti po operaci Anthropoid, jsou všeobecně známy (Operace Anthropoid byl krycí název pro parašutistický výsadek během 2. světové války na území Protektorátu Čechy a Morava, jehož výsledkem byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V chrámu se po atentátu ukrývali parašutisté).

Další pravoslavnou stavbou v Praze je Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, který se nachází v centru tzv. pravoslavné části Olšanských hřbitovů. Chrám byl vysvěcen 22. listopadu 1925. Nejznámějšími osobami, spojenými se životem pravoslavných věřících v Praze, jsou také někdejší předseda vlády Karel Kramář se svojí ženou Naděždou původem z Ruska. Manželé stavbu chrámu částečně financovali, jejich ostatky jsou uloženy v kryptě kostela.

Za hlavní křesťanský svátek jsou tradičně pokládány Velikonoce (později církví označované za Vzkříšení Krista), které byly provázané s původními svátky pohanskými. Příkladem prolínání se epoch je dnešní svěcení větviček vrby a jiných symbolů jara, později pečení pasky (srov. např. s hebrejským pesach), slavnostního, spíše nasládlého chleba, obdobu českého mazance. V případě hojnosti se do tradičních košíčků, kromě zmíněné pasky, vkládají další dary domácího hospodářství, například máslo, sůl, vejce, ale i zelenina, klobásy, víno, různé studené pokrmy nebo drobné dárky a cennosti. Slavnostní košíček si nelze představit bez hořící svíčky a vyšívaného ubrusu či šátku, do kterého se vše (dle patřičného umu rodiny) elegantně vkládá. 

Velikonoce jsou svátky pohyblivé, datum se mění v závislosti na datu prvního úplňku po jarní rovnodennosti. V různých církvích se metodika výpočtu a výsledné datum může lišit. Pravoslavné Velikonoce jsou proti katolickým většinou opožděny, pro jejich výpočet je používán starší juliánský kalendář. Navíc zachovává ustanovení Prvního nikajského koncilu, kterým je stanoveno, že křesťanská Pascha nesmí být před židovským svátkem Pesach nebo spolu s ním. Tento spíše složitý výpočet není pro ukrajinské věřící nikterak problematický, neboť je řádně popsán v dostupném liturgickém kalendáři (gregoriánském či juliánském, často v češtině i ukrajinštině), případně se stále více Ukrajinců spoléhá na zdroje internetu.   

V roce 2017 se velikonoční svátky dle starého i nového stylu budou shodně slavit 16. dubna. Velký půst letos začal 27. února. Většina Ukrajinců v tomto období dodržuje omezení bujarých aktivit. Méně často se konají velké oslavy, zpravidla se nekonají svatby, klesá konzumace masa i alkoholu. Tradice půstu tedy stále trvá. Sdružování ukrajinských věřících v kostelích České republiky je významným jevem v rámci svátků i mimo ně. Koneckonců stačí v neděli kromě Prahy navštívit kostely v Brně, Hradci Králové, Chomutově, Mladé Boleslavi či Plzni. České prostředí je v mnohém Ukrajincům blízké, kostely pak často nahrazují onen symbolický domácí přístav, tolik potřebný pro duchovní naplnění tohoto národa.

Text: Bohdan Rajčinec
Foto: Oleksa Livinskyy