Hezky česky

Narodila jsem se do smíšeného manželství. Moje maminka je Češka a tatínek je Syřan, který přijel do tehdejšího Československa v sedmdesátých letech studovat – medicínu, jak jinak. Za těch časů přistupovali soudruzi k výuce češtiny pro cizince dost drakonicky. Zavřeni na koleji v Mariánských Lázních se budoucí studenti dřeli jazyk pět až sedm hodin denně. Jejich pozornost v krásném, ale komunisticky šedém městě nic nerozptylovalo.

Můj táta se zpočátku dopustil několika zajímavých přeřeknutí, například když se pokoušel koupit bundu „bez kapusty“, nebo když se dožadoval u zelináře kila „děvčat“ do salátu. Ale s postupem času se naučil mluvit moc dobře. Ono to vlastně tenkrát ani jinak nešlo. Nebyl internet, nebylo satelitní vysílání a nebylo ani moc příležitostí domluvit se světovými jazyky. Cizincům nezbývalo než uzavřít s češtinou příměří, anebo bídně zhynout. Bez kapusty a rozhodně bez děvčat.

Se mnou to bylo jinak. Narodila jsem se v Praze a česky jsem začala mluvit dřív než arabsky. Záhy jsme se ale vrátili do Sýrie a tam jsem také prožila většinu života. Rodiče ovšem nechtěli, abych češtinu zapomněla. Často s námi pobývala i moje česká babička, a protože jsem byla nejstarší dítě v rodině, všichni na mě ještě měli dost času i energie. A tak začala velmi svérázná výuka gramatiky. Maminka upravila vyjmenovaná slova pro snadnější zapamatování do souvislých vět a výsledek byl přinejmenším zajímavý. Tak třeba z vyjmenovaných slov po „m“ se stalo toto pozoruhodné prohlášení: „My jsme si mysleli, že jsme se umyli, ale mýlili jsme se, a tak na sobě máme hmyz, myš a hlemýždě.“ Vlastně jsem se nikdy v gramatice nedostala dál než ke vzorům a pádovým otázkám, ale zvykla jsem si hodně číst. Od pohádek po horory a detektivky. Babička k tomu přihodila ještě sbírku českých klasiků jako je Jirásek nebo Božena Němcová a tyto dost těžkopádné texty doprovodila dramatickým prohlášením: „Když je nebudeš mít přečtené, budeš mezi Čechy za blbce.“ Ukázalo se, že své krajany dost přeceňovala. A já si z toho všeho odnesla jeden důležitý poznatek: Gramatiku se pro běžný život stačí naučit na úrovni šestiletky. Mnohem důležitější je mít jazyk načtený a naposlouchaný. 

Znalost češtiny jsem si tedy udržovala, ale byl to pro mě spíš způsob, jak objevovat další kulturu a těžit z jejích literárních a filmových pokladů. Netušila jsem, že pro mě bude jednou životně důležitá. Když moje rodina musela opustit Sýrii, stal se návrat do Česka samozřejmostí. Pro tátu bylo velmi snadné znovu v Praze zapadnout do starých kolejí. Vystudoval tu a jazyk (psaný i mluvený) pro něj neznamenal překážku. Mohl záhy začít pracovat. Já jsem byla v poněkud složitější situaci. Vystudovala jsem medicínu v Damašku, takže jsem musela skládat náročné aprobační zkoušky. Jejich druhá část probíhá formou ústního pohovoru, takže je pro její úspěšné složení dobrá znalost češtiny nezbytná. Je to i překážka, na které tolik cizinců ztroskotá. Když jsem později sledovala obtíže některých mých známých, znovu jsem si uvědomila, jak obrovskou výhodu mi znalost jazyka poskytuje.

Dnešní doba svádí k tomu, aby se člověk uzavřel do své sociální bubliny. Platí to i pro cizince v Česku. Je snadné přes internet a sociální sítě sledovat zprávy svojí země a její televizní pořady, virtuálním pokecem s krajany nahradit společenský život v nové vlasti a pro styk s okolím používat angličtinu. Ale je to chyba. Bez znalosti jazyka tu může člověk jen přežívat na povrchu, nikoliv žít naplno. Bez znalosti jazyka nikdy nepozná a nepochopí českou duši. A to je věčná škoda.

Koutek Samíry Sibaiové