Změna začíná odzdola

Tomáš Taich – jeden z koordinátorů integračních aktivit – mi podává Hobulet, měsíčník Prahy 7. Nalistuju stranu 9. V českých poměrech docela výjimečnou. Půlstrana informací v angličtině, půlstrana ve vietnamštině.  Aneb krásný příklad toho, jak dát migrantům najevo, že tam, kde bydlí, jsou vítáni.

Místo, kde žijeme, je také místem, kde by nás ostatní měli přijmout jako plnoprávné a uznávané spoluobčany a spoluobčanky. A to bez ohledu na naši barvu pleti, náboženské vyznání, místo narození, věk i pohlaví nebo postižení. Lokální komunity, tedy komunity, které jsou spojeny s konkrétním místem (např. sídliště, městská čtvrť) jsou pro každého z nás tím nejzákladnějším prostředím, které nás formuluje a ovlivňuje. Jsme jejich součástí každý den – nakupujeme ve stejné večerce, chodíme venčit psy do stejného parku, třídíme odpad ve stejných popelnicích a naše děti chodí do stejné školy. Tyto komunity by měly být také místem, kde se naučíme čerpat z odlišností, obohacovat se o nové pohledy a přístupy a hledat to, co nás spojuje. Začleňování lidí, kteří se nenarodili v Česku, ale žijí čím dál častěji v „našich“ komunitách, je jednou z výzev a priorit české integrační politiky.

Každá změna začíná odzdola, ale lidé, kteří chtějí něco změnit, musí mít i možnosti a nástroje to udělat. Od roku 2009 se ministerstvo vnitra rozhodlo podpořit vznik integračních center v regionech, ale také přenést větší zodpovědnost za integraci migrantů a migrantek na vedení krajů, obcí, měst a městských částí. 

Integrační centra vznikla ve 13 krajích a za dobu své existence ukázala, že nabízí služby, o které je mezi migranty zájem, a že jsou zároveň dobrými partnery pro neziskový sektor a místní samosprávy. Ve stejném roce, kdy vznikla první centra, ministerstvo vnitra vyhlásilo i tzv. emergentní projekty, které měly přispět k zapojení migrantů v jednotlivých městských částech. Toto grantové řízení reagovalo na situaci v oblasti integrace v Plzni, ale zapojila se do nich i další města jako Havlíčkův Brod, Pardubice a první městské části – Praha 14, Praha 12 a Praha-Libuš. 

Během let se emergentní projekty dostaly z pozice těch, co pouze hasí oheň, do role těch, co předcházejí jeho vzplanutí. A to celé ministerstvo vnitra ukotvilo i v novém označení – projekty obcí. Navštívila jsem tři pražské městské části, abych si promluvila s těmi, kdo projekty obcí aktuálně píší a sami realizují – s koordinátory integračních aktivit. 

V současné době se věnuje projektům obcí už osm pražských městských částí a jejich počet se každým rokem navyšuje, což je i jednou ze známek toho, že se jedná o důležité téma. Praha 14 provádí projekty obcí od samotného začátku, tedy osm let. Je to i jedna z mála místních samospráv, v níž v projektu figuruje stále tentýž člověk – v tomto případě František Bradáč. Začínal zde jako referent a nyní vede sociální oddělení, pod které spadá téma integrace migrantů. Stejně jako se jeho postavení na úřadě časem vyvinulo, vyvíjí se i podoba podávaných projektů: „Ten vývoj je postupný a hodně přirozený. Začínali jsme s opravdu hodně vzdělávacím projektem. Dělalo se doučování, metodické podklady, nákup učebnic, další vzdělávání pedagogů ve školách, a pak také besedy pro lidi, setkávání rodin s dětmi a podobné věci. Dneska se nám na to nabalily další neziskové organizace, terénní práce, služby interkulturních pracovníků, kurzy českého jazyka pro dospělé a také zaměření na mateřské školy, což je nyní trendem. Za ty roky jsme také samozřejmě uspořádali několik kulturních a sousedských akcí, ale jsou to spíše takové dílčí aktivity a projekt na nich jako takových nestojí.“ 

Důraz na vzdělávání a zvyšování informovanosti mezi migranty a migrantkami je ve všech oslovených městských částech prioritou: „My chceme dělat integraci hlavně informační. Neříkám, že kulturní akce nejsou důležité, ale my se chceme zaměřit spíše jiným směrem,“ říká Tomáš Taich z Oddělení integrace cizinců a národnostních menšin městské části Praha 7. 

Samosprávy zaměřují vzdělávání na děti i dospělé migranty – konkrétní kurzy pak pořádají neziskové organizace působící v dané lokalitě. Zvyšování informovanosti je pak zaměřeno na poradenství pro migranty a migrantky, terénní práci a vydávání různých informačních materiálů, jakými jsou několikajazyčné letáky s nabídkou služeb a představením jednotlivých odborů dané městské části nebo webové stránky přeložené do jazyků migrantů. Praha 3 nabízí webové stránky ve třech cizích jazycích – angličtině, ruštině a vietnamštině – a v hodnocení MF Dnes, která srovnala webové stránky všech městských částí, se umístila na prvním místě. „Pravidelně je aktualizujeme, protože se mění legislativa, ale i odbory u nás. Záleží nám na tom, aby cizinci vždy věděli, kam mají jít a kde co řešit“, dodává k webovým stránkám Viktor Doseděl z Oddělení prevence a metodické podpory na MČ Praha 3. 

Jen málokterá městská část má kus svého tištěného zpravodaje věnovanou informacím pro migranty. Zmíněný měsíčník MČ Prahy 7 – Hobulet je jedním z nich. Úvodník k pasážím věnovaným cizincům mluví za vše: „cílem je sdílet novinky i do domácností, kde se ještě česky nemluví“. Cizincům tím může pomoci zabránit dezorientovanosti v systému, který není mnohdy jednoduchý ani pro české občany a občanky.

Praha 3, 7 a 14 jsou městské části, které se mezi sebou liší nejen demografickým složením obyvatelstva a počtem migrantů a migrantek, ale i zkušeností s realizací projektů obcí. Tato specifika se nicméně v samotném poskytování integračních aktivit neodrážejí. Namísto toho si jsou oslovené městské části ve většině věcí podobné a řeší podobné záležitosti. Společným problémem na Praze 7 a 14 je malý úvazek osoby zodpovědné za integraci migrantů. Praha 3 považuje úvazek pracovníka za dostačující. Ve většině případů městské části tuto oblast spojují s tématem národnostních menšin, tedy především Romů. Pracovník nebo pracovnice (i zde platí, že ve většině případů je to pouze jeden člověk pro celou městskou část) si musí úvazek rozdělit na dvě poměrně velká a obsáhlá témata. 

Na Praze 14 na tuto pozici ročně věnují 120 hodin, ale František Bradáč sám přiznává, že je to spíše úsměvné a skutečnost je jiná. Odhaduje, že se integraci migrantů a migrantek věnuje minimálně na 0,2 úvazku měsíčně. Na Praze 7 jsou v oddělení dva pracovníci, ale pouze Tomáš Taich se věnuje i integraci migrantů. „Podle úvazku by to to mělo být půl na půl, ale realita je úplně jiná,“ říká a následně vysvětluje, že se integraci migrantů věnuje jen cca z 20 procent, tedy stejně jako na Praze 14. „Těch možností, jak pomáhat a co dělat v téhle oblasti je dost, ale chybí čas na práci s těmi lidmi. Na to je prostě hrozně omezený čas“, konstatuje Tomáš k tématu kapacit. Městská část Praha 3 je v tomto případě napřed – jako první ustanovila pracovní pozici, která se věnuje pouze integraci migrantů. Od roku 2015 ji vykonává právě Viktor Doseděl. Do jeho kompetencí spadají migranti se všemi druhy pobytu, tedy i ti z Evropské unie a lidé s přiznanou mezinárodní ochranou. 

Tyto skupiny migrantů a migrantek jsou ve většině případů vyloučeny ze služeb integračních center a neziskových organizací, neboť se na ně řada grantů nevztahuje. „Problém je zacílení na cizince z třetích zemí. My tady máme spoustu EU občanů, ale pak sem přijde nezisková organizace a řekne, že na to nemá grant, že jim služby nemůže poskytovat. My v tom neděláme rozdíl, jako městská část se musíme postarat o všechny, ale zase je to o tom čase“, vysvětluje Taich problém s integrací občanů Evropské unie. Problém vidí i v zacílení Koncepce hl. m. Prahy pro oblast integrace cizinců, která problematiku evropských občanů neřeší, nebo jen velmi okrajově. Přitom právě občané Evropské unie z východní Evropy (např. Bulharsko) potřebují stejnou péči jako migranti z třetích zemí – neumí česky, systém fungování ČR je pro ně komplikovaný, řeší pracovní uplatnění, stávají se obětmi obchodu s lidmi apod.

Zástupci a zástupkyně městských částí, kteří mají na starosti integraci migrantů, se pravidelně propojují na platformě městských částí, kterou pořádá Magistrát hlavního města Prahy, oddělení národnostních menšin a integrace cizinců ve spolupráci s Integračním centrem Praha. Tam se sdílejí zkušenosti, diskutuje se nad aktuálními tématy a navrhují se řešení. „Účast na platformě bereme jako svoji povinnost,“ potvrzuje Taich. „Ta spolupráce na platformě a mezi městskými částmi funguje skvěle – dříve jsme byli ti, za kterými všichni chodili a radili se, ale postupně je těch městských částí, které to dělají dlouhodobě, stále víc a víc. A tak to má být!“ nadšeně popisuje spolupráci mezi jednotlivými městskými částmi František Bradáč. 

Integrace na lokální úrovni funguje, ale je zapotřebí jí věnovat dostatek kapacit – nejen těch finančních, ale i personálních a časových. Pojďme tedy motivovat naše politiky a političky, aby integraci migrantů a migrantek na lokální úrovni a zapojení se do integračních aktivit vnímali jako jednu z priorit směřování obce či městské části. Koho jiného by totiž měli poslechnout než obyvatele a obyvatelky svých obcí či městských částí?

Text: Pavla Jenková