„V Česku jsem si splnila svůj sen,“ říká rodilá Ukrajinka

Maryna Novotná už deset let pracuje v pardubické škole Svítání, která pečuje o děti a mladé lidi s různými hendikepy. Když před rovnými dvaceti lety přicestovala do České republiky, nemyslela si, že by tu zůstala natrvalo. „Jakmile jsem v roce 1997 na Ukrajině dostudovala pedagogickou školu, bylo mi jasné, že tam odpovídající práci neseženu,“ vysvětlovala Maryna Novotná, která se rozhodla, že kvůli zaměstnání svou rodnou Ukrajinu na čas opustí.

„Bratranec mého otce měl známé v České republice. S jejich pomocí jsem začala pracovat jako švadlena v jednom textilním podniku v Pardubicích,“ zavzpomínala na své začátky na východě Čech. „Tehdy jsem nepředpokládala, že bych se tu někdy usadila. Můj cíl byl vydělat v Česku peníze a za nějaký čas se vrátit na Ukrajinu,“ přiznala.

Láska všechno změnila

Jenže pak do života Maryny výrazně promluvila láska. „Jak jsem chvíli dojížděla za prací do Chrudimi, tak jsem se seznámila s paní, co mi prodávala jízdenky. Jednoho dne jsem k ní přišla na kávu a potkala tam svého současného manžela. Poznali jsme se 18. března 1998 a 10. října téhož roku jsem se za něj provdala,“ popsala další výrazný mezník v životě. „Moje i manželova rodina naše rozhodnutí respektovaly,“ sdělila Maryna Novotná.

Ta v roce 2000 nastoupila na svou první mateřskou dovolenou, na druhou pak o tři roky později. „Poté jsem si nechala uznat vzdělání z Ukrajiny. Když se to povedlo, přijali mě v srpnu 2007 do pardubické Základní školy a Praktické školy Svítání, která pečuje o děti a mladé lidi s různými hendikepy,“ dodala.

Ve Svítání si plní dětský sen

Jako vedoucí vychovatelka si tu plní svůj dětský sen. „Vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi. Je to povolání, které mě baví a naplňuje. Každý den ve škole Svítání je pestrý, pořád se zde něco děje,“ svěřila se neobyčejně vitální žena, která má energie na rozdávání.

„Jsem člověk, který se ničeho nebojí. Když něco neumím, snažím se to naučit. Možná i proto jsem si v Česku rychle zvykla. Jediným problémem, jaký jsem tu zpočátku měla, byla jazyková bariéra,“ prozradila. „Češtinu jsem na Ukrajině nikdy neslyšela. Ani o zemi jsem toho moc nevěděla. Jediné, co mi utkvělo v paměti ze školy, bylo z mého pohledu překvapivé zjištění, že se tu řada lidí nenechává po smrti pohřbít, ale spálit v krematoriu,“ doplnila.

Krušné první tři měsíce

Co této sympatické dámě se srdcem na dlani v Česku chybělo a dodnes chybí? „Rodina. Tu mám na Ukrajině. Ale jsme v kontaktu. Dříve jsem za ní jezdila každý rok, nyní jsem se za svými blízkými vypravila po čtyřech letech,“ uvedla Maryna, která by dnes na Ukrajině už trvale žít nechtěla. „V Česku mám svého manžela, děti, kamarády, práci, lepší zázemí. Teď jsem získala i české občanství. Je mi tu lépe,“ porovnávala vedoucí vychovatelka školy Svítání, pro niž byly v nové zemi nejkrušnější první tři měsíce. „To jsem jenom poslouchala jak pes. Snažila jsem se učit jazyk ne podle knížek, ale z běžné konverzace s Čechy. Mluvení mi problém tolik nedělalo, na rozdíl od gramatiky,“ usmívala se rodilá Ukrajinka.

Prý nikdy neměla pocit, že by se na ni někdo v Česku díval výrazně skrz prsty kvůli jejímu původu. Zřejmě i díky tomu, že se dokázala rychle přizpůsobit životu a zvykům svého nového domova. „Vybrala jsem si, že budu žít tady, a tak se chovám podle zdejších pravidel,“ uzavřela.

 

Text a foto: Tomáš Dvořák