Mám pocit, že jsem se vychoval sám

Tomáš Tran (20 let) v květnu loňského roku odmaturoval a od podzimu pracuje na městském úřadě v Rumburku jako manažer strategického plánu sociálního začleňování. Je hlavní osobou pro komunikaci s Agenturou pro sociální začleňování Úřadu vlády ČR, s níž město spolupracuje. Společně vytváří plán, díky kterému se má v dlouhodobém horizontu zvýšit životní úroveň obyvatel a řešit situace těch, kteří žijí v sociálním vyloučení. Také působí jako manažer projektu prevence kriminality, mj. zajišťuje projekty zájmového vzdělávání. Žije v Dolní Poustevně, malém městečku na Šluknovsku u německých hranic.

Jakou jste studoval střední školu? Připravila vás pro váš další život?

Studoval jsem Bezpečnostně právní činnost na Střední lesnické škole a Střední odborné škole Šluknov. Škola mě nalákala nabídkou výuky sebeobrany, různých kurzů, a já jsem puntičkář, vadí mi i jedna mínus, proto jsem se snažil být nejlepší. Škola mi předala hodně zkušeností z praxe, dala mi právní povědomí.

Jaké jste měl pro své vzdělávání zázemí doma?

Svého otce jsem neviděl od pěti let, rodiče se rozvedli. Maminka má výuční list, tak mi v ničem nemohla pomoci. Učil jsem se sám. Jako vzor jsem měl svoji o dva roky starší sestru, protože ona se dobře učila a snažila se být nejlepší. Celé dětství jsem prožil na ubytovně. Poslouchal jsem sestru, co se učí, a to, co mě zaujalo, jsem se učil s ní. Jinak mi nikdo neporadil. Maminka pro mě chtěla to nejlepší a nechtěla, abych dopadl jako ona v tom smyslu, že svému potomkovi nemůže poskytnout, co mu náleží. Je na mě pyšná, je ráda, že jsem se snažil a že byl vždycky vidět výsledek.

Proč se otec vydal do Čech?

Otec přijel do Čech studovat a pak začal podnikat. Byl to první Vietnamec, který přišel do Dolní Poustevny a začal s podnikáním. Nejdřív se mu dařilo, ale pak začaly problémy.

Maminka je Slovenka, biologický otec Vietnamec, vyrostl jste v Čechách. Kým se cítíte být?

Já jsem Čech, ale takový strašně pomíchaný. Cítím se jako Čech, ale když jsme se třeba bavili ve třídě o Vietnamcích, že mají varny, tak se na mě všichni hned podívali a ptali se mě, jestli mám taky varnu, přitom já jsem nikdy neměl ani stánek. Ale bral jsem to s nadhledem, to téma bylo nadneseno tak vtipně, že jsem se tomu musel smát i já.

Co je ve vás vietnamského?

Když byla naše rodina ještě úplná, měl jsem vietnamskou chůvu. Učila mě vietnamsky počítat, říkanky. Po rozvodu rodičů jsem všechno zapomněl. Mamince by nevadilo, kdybych začal žít s Vietnamkou. Já mám ale už přes pět let přítelkyni, která Vietnamkou není. S nejlepším kamarádem jsem vyrůstal od školky, nehrálo roli, že jsem Vietnamec, děti ten rozdíl nevnímají. Až postupem času jsem zjišťoval, že některým z majoritní společnosti na naší menšině leccos vadí.  

Znáte své ostatní vietnamské příbuzné?

Strejda, otcův bratr, byl vždy v kontaktu s mojí maminkou a hodně nám pomáhal. Časem jsem s ním navázal velice dobrý vztah. Je pro mě víc táta než můj původní táta. Strejda podniká, má krámek s potravinami.

Váš strýc vás seznámil i s dalšími příbuznými, kteří žijí ve Vietnamu.

V létě 2015 jsem na měsíc letěl do Vietnamu, abych tam utužil vztahy a aby mě poznali moji prarodiče. Rodina je z východní části země, z přístavního města Hai Phong asi tři hodiny vzdáleného od Hanoje. Celé dva týdny jsem byl na cestách, abych poznal blízkou i vzdálenější rodinu. Doma u příbuzných jsme vždy usedli ke stolu, dali si šálek čaje a trávili společné chvíle. Skoro při každé návštěvě si na mě museli příbuzní sáhnout a zjistit, jak jsem vysoký. Byli tak mírumilovní, vřelí a otevření! Slíbil jsem, že tam určitě ještě přiletím.

Jsou vaši vietnamští příbuzní věřící?

Budhismus je tam silný. Já jsem ateista, ale když jsem chtěl uctít památku předků, jel jsem s příbuznými do Hanoje na velký hřbitov, zapálili jsme tyčinky a všem jsme se uklonili. Na celé jedné stěně mají doma fotografie se zemřelými a u toho spoustu ovoce. Babička napsala na papírky jména zemřelých a já jsem je zapálil, babička se pomodlila, aby jim od nich ty dary přišly.

Jste s rodinou ve Vietnamu v kontaktu i nadále?

Jsme v kontaktu přes videohovory, abychom se nejen slyšeli, ale i viděli. Angličtinu jsem měl jenom na základce, ale s bratrancem a jedním strejdou se anglicky nějak domluvím. Babička po mně chce, abych se naučil vietnamsky. Občas mi zavolá a chce, abych po ní opakoval některá slova, co říká, a já vždycky nějak poznám, co to znamená. Je to veselá paní, je jí šedesát osm a ještě jezdí na kole. Dědečkovi je sedmdesát dva, už na tom zdravotně není dobře. Vietnamci se vezmou a ve většině případů jsou spolu celý život.

Jaké máte vztahy s maminkou a sestrou?

Mamince a sestře často pomáhám, občas si připadám jako jejich prostředník. Maminku jsem motivoval, aby si našla nějakou práci. Teď dělá veřejně prospěšné práce, tak jí radím, ať si najde nějaké stálejší zaměstnání, než jí skončí smlouva s městem.

Jak se žije Vietnamcům na Šluknovsku?

Všichni se tu navzájem znají, mají mezi sebou vazby. Většina se živí obchodem, myslím tím starší Vietnamce, jelikož neumí moc česky a nic jiného jim nezbývá. Ale jejich děti, které tu vyrůstají, mají stejné možnosti jako děti z českých rodin. Vietnamské děti pak fungují jako prostředníci v komunikaci mezi dospělými Vietnamci a například úřady. Před časem byla trendem nehtová studia, tak se Vietnamci šli učit dělat nehty, jenže jich bylo moc a teď máme třeba v Dolní Poustevně tři nehtová studia. Mladí vždycky objeví nějaký trend na internetu, sdělí to starším a ti to koupí a prodávají.

Jaké máte plány do budoucna?

Rodiče mi nemohli z finančních důvodů umožnit jít na vysokou školu, a proto jsem se rozhodl, že ji vystuduji při zaměstnání kombinovanou formou studia. Budu se hlásit na Technickou univerzitu v Liberci, obor sociální práce a penitenciární péče. Po určité době bych mohl znalosti ze střední i vysoké školy využít na pracovní pozici sociálního kurátora pro dospělé. 

Text: Markéta Skočovská

Foto: soukromý archiv