O dětech, čolcích a cizincích

Jak to vypadá na příměstském táboře, kde si spolu s brněnskými dětmi hrají děti cizinců? Malí táborníci národnost neřeší, hlavně, že je veselo. Věděli jste, že ve Wilsonově lese žije tajemné stvoření? Co to je za tvora? A proč má o něj zájem známý padouch?

Právě tuto záhadu řešily během celých jarních prázdnin děti, které se zúčastnily jarního příměstského tábora pořádaného Jihomoravským regionálním centrem na podporu integrace cizinců a školským zařízením Lipka.

Děti se po celý týden scházely brzy ráno v herně centra Lipka, odkud podnikaly výpravy hlavně do nedalekého Wilsonova lesa. Pátraly po záhadném tvorovi a přitom se dozvěděly spoustu zajímavých věcí ze světa zvířat a rostlin.

 

Z Ukrajiny, nebo z Marsu?

Sama jsem se k dětem připojila ve čtvrtek, když už měly záhadu téměř vyřešenou. Strávila jsem s nimi celý den, abych si vyfotila pár fotek a podívala se, jak zde probíhá kooperace mezi dětmi. Překvapilo mě, že děti za tak krátkou dobu již bezpečně rozeznají čolka od mloka a vyjmenují všechny druhy sýkorek. Orientují se ve světě rostlin a vědí, jak se chovat v přírodě.

Ohromilo mě, s jakou samozřejmostí mě děti přijaly mezi sebe. Hned se ptaly: „Radko a proč tu jsi?“ Má odpověď, že jsem z Centra pro integraci cizinců, je vůbec nezaskočila. Jedna dívka dokonce konstatovala: „To jsi tu kvůli mně! Já jsem z Ukrajiny!“ Ostatní děti se smály a přemýšlely, kdo z kamarádů by ještě mohl být cizinec. „Je to těžké poznat, všichni mluvíme česky,“ uvažovala Naďa. „Možná Tomáš je asi z Marsu!“ smál se Patrik. „Ne, já jsem z jedné čtvrtiny Slovák!“ kontroval Tomáš.

Malá Ali se pak holek ptala, co to znamená „z jedné čtvrtiny“. Česky ona i její bráška Ahan dobře rozumí, i s kamarády se perfektně domluví. Občas se jen takto zeptají, aby si vyjasnili některé pojmy.

 

Pohádková jména

Právě Ali a Ahan patří k sedmi dětem z příměstského tábora, kteří nejsou rodilí Češi, jejich rodiče jsou cizinci a do Brna přijeli pracovat. Zatímco oni sami s češtinou trochu bojují, jejich děti se „chytly“ rychle. Na první pohled byste to nepoznali, a vlastně ani na ten druhý. Vzhledem k tomu, že si Češi zvykli dávat svým dětem cizí jména, nejsou pro české děti ruská, ukrajinská, arabská, indická, anglická ani jiná zahraniční jména neobvyklá, nepozastaví se nad nimi. „Woody je jako ten datel z pohádky! Taky bych chtěla mít nějaké pohádkové jméno!“ vykřikuje Sofie.

Děti se smějí, připomínají jí, že existuje pohádka s názvem Sofie první. Nezáleží jim na tom, jak se kdo jmenuje, ale na tom, kdo si s nimi hraje, je jedno, jakou má barvu pleti nebo znalost jazyka. Hra je dostatečný komunikační prostředek, který všechny tyto rozdíly smaže. Zde je mnohem důležitější, kdo rychle běhá, kdo umí hrát Logik nebo Dobble, kdo je dostatečně pozorný, aby dokázal sledovat stopy. Většina dětí se před tím nikdy nepotkala, děti přicházely z různých částí města Brna i přilehlých obcí. Přesto už tyto děti bude navždy spojovat dobrodružství, které zde spolu prožily. Všimla jsem si, že si na sebe dokonce vyměňují kontakty.

 

Stopy vedou do lesa

Ve čtvrtek už se celý táborový týden chýlil ke konci. Děti již věděly, že záhadný tvor není ani obojživelník, ani plaz, ani pták. Tušily, že musí začít zkoumat říši savců. Vydaly se tedy do Wilsonova lesa hledat stopy zvířat, která zde žijí. Prohlédly si zuby vysoké zvěře, lebku kočky, hnízdo kosa, šnečí ulity a konečně našly i stopy lesní zvěře. Samozřejmě se všechny chovaly co nejopatrněji, aby zde stopy zůstaly i pro další návštěvníky lesa a aby bylo možné sledovat, kam stopy vedou. Pro odborné detailní zkoumání stop je nezbytné mít je na očích celý den. „Ale v lese přece celý den nevydržíme!“ ozvala se Naďa. Táborníci to vyřešili jednoduše, rozmíchali si sádru a stopy si odlili. Nechali sádru pořádně ztuhnout. Následně si je mohli odnést do Lipky a domů na památku.

Text a foto: Radka Nováková