Festival Banán Fest se letos konal po čtvrté

Text: Goranka Oljača

Multižánrový festival s názvem Banán Fest přibližující Čechům život mladých Čechovietnamců v ČR se letos konal po čtvrté. Pražský Kampus Hybernská, kde se konal s cílem „oslavovat vietnamskou kulturu a česko-vietnamské vztahy“, přilákal publikum ze všech generací a různých národností.

Zhlédnout umělecká představení, dokumenty, poslechnout si tradiční vietnamské hudební nástroje, ale i talenty současné vietnamské hudební scény, podívat se na pohádku z Rýžových polí, zapojit se do debat, slyšet příběhy v Živé knihovně, to všechno mohli návštěvníci v poměrně krátkém čase. A protože setkání bez nabídky jídel nejdou, rozhodli se organizátoři převážně pro gastro show a interaktivní workshopy. Banán Fest od podobných akcí odlišuje i vtipný přístup v komunikaci s veřejností okořeněný trochou legrace sama ze sebe. A otevřenost. Tým VietUpu, který festival vymyslel, ve velké míře dokázal bourat představy o Vietnamcích jako o uzavřené komunitě.

 

„Ono je to docela vtipné dělat si ze sebe legraci a na druhou stranu je to docela trefné, že my sami jsme to přijali za své. Není to myšleno vůbec pejorativně, urážlivě, protože jde o nejrychlejší vyjádření naší situace. Jak jsme tady vyrůstali, jsme ovlivnění českým prostředím, přemýšlíme česky, popřípadě mnoho lidí už převzalo českou mentalitu. Ale když nás potkáte na ulici, tak vidíte, že jsme pořád Vietnamci, Asiaté. Takže navenek žlutí a uvnitř bílí,“ přibližuje pojem banánových dětí a název festivalu Minh Mai. Je jeden ze čtyř projektových manažerů týmu VietUp, který má zároveň největší zodpovědnost za projekty. Úspěch festivalu by podle něj ale nebyl představitelný bez dobrovolníků.

 

V bohatém programu si pozornost zasloužily vzdělávací celky. VietUp hned u vstupu například umístil Živou knihovnu, projekt, kde namísto zaprášených knih vypráví příběhy živí lidé. Historie migrace Vietnamců do ČR je rozdělená podle reálných migračních vln, podle období, jak a kde probíhala, do sekcí Továrna, Tržnice a Večerky. Tři dobrovolníci-vyprávěči se představili jen jmény, další drobná ukázka bezprostřednosti a toho, že je důležitější obsah než pouhá forma.


Paní Mai nás vrátila do doby, kdy po navázaní diplomatických vztahů mezi Vietnamem a Československem přicházeli první Vietnamci do továren a škol. Už v roce 1973 bylo v Čechách až 20 tisíc učňů a studentů a v roce 1983 více než 19 tisíc dělníků. „Mezi učni byli muži i ženy a vedení se snažilo, aby neměli kontakt mezi sebou. Muži byli v jedné továrně, ženy byly jinde v úplně jiném městě. Pokud se náhodou stalo, že žena otěhotněla, tak šup, musí se vrátit zpátky do Vietnamu,“ popisuje podmínky pobytu paní Mai. Specifikum tohoto prvního období bylo, že jazyková příprava studentů trvala celý rok, a učňové měli tři měsíce.


Období Továrny končí revolucí 1989, ke které se váže další specifikum. „Jenom tady se našli vietnamští studenti, kteří dělali samizdaty,“ vzpomíná paní Mai. „Bylo to ve Zlíně, Ostravě a v Praze. Těmi samizdaty chtěli informovat své krajany o tom, co se stalo v Československu, protože pracující Vietnamci ani nevěděli, že tady byla nějaká revoluce. A vzhledem k tomu, že to dělali proti vůli vietnamské ambasády, můžete si představit, jaké následky to mělo.“
Po sametové revoluci přišla druhá migrační vlna z Vietnamu. Živá knihovna je představuje jako Tržnici. Tung, jeden ze zakladatelů VietUpu, říká, že se banánová generace narodila na tržnicích, kde pracovali její rodiče. Vypráví, jak první velká tržnice byla v Ostravě, kam Poláci dováželi z Číny kontejnery se zbožím, a až potom postupně vznikaly tržnice v Brně a v Praze.


První vietnamští obchodníci ušli pořádný kus cesty a jejich děti mezitím perfektně ovládly češtinu – druhým jazykem jim je angličtina, jen ta mateřština jim trochu skřípe. „Troufám si říci, že 70 % mluví vietnamsky jen doma spíš z donucení rodičů. Ti, kteří strávili dětství u českých babiček, mají větší problémy. Mně například psaní moc nejde, takže jsem ,úplný banán,ʻ“ směje se můj průvodce tržnicemi. Spolek VietUp vznikl během hledání vlastní identity mezi druhou generací. „My jsme měli kulturní spor o tom, jestli jsme Češi nebo Vietnamci, ale na konci jsme si řekli, že si můžeme vzít z obou to nejlepší a šířit to.“  


Thui, absolventka oboru Média a komunikace na FSV UK, která se narodila v Praze, měla na starosti současnost. Název Večerka ukazuje na to, čím se Vietnamci nyní převážně živí. „Večerky jsou velmi osvědčený model zvlášť pro ty, kteří neumí jazyk, neznají kulturu, neumí se pohybovat v nové společnosti, ale potřebují nějaký výdělek,“ vysvětluje slečna Thui. „Tím, že tady mají kolem sebe velkou podpůrnou síť lidí, kteří jim pomůžou zařídit prostory a různá povolení, je pro Vietnamce velmi snadné večerku otevřít.“ Večerkám v současnosti konkurují i nehtové salóny, popřípadě bistra s vietnamským jídlem. Zatím se zdá, že se jim daří.


Další zajímavý edukativní prvek programu byl workshop o plánovaném rodičovství a kurz chirurgického šití. Organizovali je členové sdružení Medviet, ve kterém působí vietnamští a čeští medici, lékaři, farmaceutky, fyzioterapeuti, porodní asistentky, sestry, tedy hlavně ti, kteří se snaží rozšiřovat mezi sebou zdravotnické informace a dostat je na veřejnost. U jejich stánků se zastavilo dost lidí. Zdálo se ale, že šití na prasečích nožičkách bylo méně náročné než zeptat se na intimní otázky sexu.


Jedná z mladých lektorek vysvětlila souvislosti: „V nynější době má naše genera-ce velký problém mluvit s rodiči o sexu jako takovém. Oni k tomu přistupují dost konzervativně, a tak se od nich nedozvíme vůbec nic o antikoncepci, o těhotenství, pohlavních chorobách. Bohužel většinu informací se dozvídáme přes internet, kamarády, ale některé jsou milné. My už nemáme jazykový problém, ale bojíme se zeptat. Upřímně, do svých dvanácti jsem si myslela, že si dítě udělám líbáním, a když přišly první měsíčky, nevěděla jsem, o co jde.“


Na rozdíl od banánové generace, jazykovou bariérou v oblasti zdravotnictví trpí zvlášť starší vietnamská generace. Pro Vietmed je to ještě jedno pole činnosti, medici se snaží být hlavně nápomocní. Například medička 5. ročníku 1. lékařské fakulty Jana Nguyen s nimi často chodí k lékařům, překládá, radí a stejně jako jiní všechno dělá ve svém volnu a zadarmo.


Minh Mai míní, že česko-vietnamští doktoři a odborníci mohou přiblížit rodičům a nově příchozím medicínu lépe než čeští doktoři. Komentoval i nedostatek informací v oblasti duševního zdraví. Psychické potíže, a nejčastěji jde o deprese, vznikají ze stresových podmínek, ve kterých žijí. „A protože ve Vietnamu není tak rozšířená péče o duševní zdraví, oni se ani tady moc nehlásí k psychologům a psychiatrům.“ Když Vietnamec potřebuje psychickou podporu, obrací se nejdříve k rodině – takto byl vychovaný, a to je součást tradice. Navíc není snadné se svěřovat doktorům s bolestmi duše přes tlumočníky. „Osobně neznám žádného vietnamského nebo česko-vietnamského psychologa a odborníka v této oblasti, a právě kvůli tomu se vzdělávám v oboru duševního zdraví“.


Doufám, že se tradice Banán Festu udrží. Že se ten letošní povedl, soudě podle atmosféry a odezvy návštěvníků, si myslí i RNDr. Pham Huu Uyen, zástupce vietnamské menšiny v Radě pro národnostní menšiny vlády ČR. Politickým slovníkem řečeno i letošní ročník „napomáhal k vzájemnému porozumění a rozvoji vztahů mezi českou a vietnamskou společností“.

 

Všechny články z nového bulletinu Slovo si můžete přečíst zde: Bulletin Slovo 4/2019

slovo 4 19 web-nahled