Vybíráme z Bulletinu Slovo

Portréty cizinců: Ngan Le: „Chci změnit pohled české společnosti na Vietnamce“

Ngan Le žije v Čechách skoro 25 let. Přijela počátkem devadesátých let za účelem sloučení rodiny se svou matkou, která přišla do Československa na pracovní výměnné pobyty. V té době přišly za svými rodiči obdobně i další vietnamské děti. Ngan Le pracuje jako komunitní tlumočnice ve vietnamštině a pomáhá tak s integrací dalším Vietnamcům.

Byl to pro ni přirozený přechod od běžného pomáhání známým na úřadech nebo u lékaře. Po jedenácti letech života v České republice navštívila poprvé Vietnam. Na půl roku se vydala úplně sama do své rodné země, v hlavě na ni měla jen pár mlhavých vzpomínek. Žije s českým partnerem, 9letým synem a říká o sobě, že nepotřebuje nikam patřit. Má v sobě dva světy, ten vietnamský i ten český. Doma slaví české Vánoce u své české rodiny a vietnamský Nový rok se svou vietnamskou rodinou.

Myslíte, že se vám podařilo integrovat do české kultury a společnosti?

Věřím, že jsem se integrovala docela dobře. Když jsem přijela, všichni Vietnamci nejdříve měli stánky, pak kamenné obchody. Viděla jsem, jaký je život mých rodičů a jejich známých, a rozhodla jsem se, že nikdy nebudu tak pracovat. Téměř od začátku jsem měla intenci změnit pohled české společnosti na Vietnamce. Chtěla jsem příkladem ukázat, že Vietnamci nejsou jenom „stánkaři“.

Jak vnímáte výraz „banánové děti“? Neměla by s nimi česká společnost více sympatizovat?

Banánové dítě je pro mě Čech, který má asijský vizuál. Tyto děti se zde narodily a vyrůstaly v českém prostředí. Jejich rodiče na ně kvůli práci neměli čas, a tak byly vychovány českými chůvami. I když takové děti mají spíš český způsob přemýšlení, potýkají se často s komplikacemi. Nemají to lehké, protože se stále hledají. Nejhorší je to v pubertě, měla jsem ten problém také. Potřebovala jsem najít, kde jsem a kam patřím. Kolem dvaceti jsem dospěla k závěru, že vlastně nepotřebuji nikam patřit. Mám v sobě dva světy, ten vietnamský i ten český. 

Ve škole pro mě byli Češi příliš otevření. Když se šlo do hospody na pivo, já jsem s nimi nemohla, protože u nás jsou dívky vychovávány jinak. Nesmí si dovolit žádný alkohol, žádné kouření. Pro Vietnamce jsem byla zase moc otevřená. Já jsem upřímný člověk a vždy vše říkám na rovinu. U Vietnamců, hlavně u žen, se to obvykle neočekává. Žena musí být poslušná a musí umět poslouchat. I když si myslí A, musí říkat B, aby si o vás lidé nemysleli nic špatného. Byla jsem vlastně napůl v obou identitách. Asi vždy budu žít s těmito dvěma mentalitami v sobě. 

Jaké jsou největší rozdíly mezi českou a vietnamskou mentalitou? 

Vietnamci jsou hodně družní. Hodně se navzájem navštěvují, pomáhají si. Tady v Praze někdy ani nevíte, jak se soused jmenuje. Když se vám něco stane ve Vietnamu, sousedi za vámi určitě přijdou sami a zeptají se, jestli není zapotřebí s něčím pomoct. Tady to moc zvykem není. I když to jsou kamarádky, maximálně uslyšíte, že je jim to líto, že s vámi soucítí, a to je všechno. Tuším, že na vesnici mají mezi sebou Češi bližší vztahy, ale to jsem nezažila. Další rozdíl asi bude v tom, že u nás jsou neočekáváné návštěvy většinou vítané. Když má někdo cestu kolem, tak může zazvonit a stavit se, aby si chvilku popovídal. Tady návštěvu obvykle musíte hlásit předem. 

Čeho by si Češi měli být vědomi při komunikaci s Vietnamci?

Předně by jim neměli tykat, je to pro ně velká urážka, protože ve Vietnamu se téměř výlučně vyká. Také je důležité vědět, že když Vietnamci nerozumí, tak se obvykle usmívají. Nechtějí totiž dát najevo, že nerozumí. Nebo starší generace u nás například často podává dvě ruce při seznamování. Vyjadřují tímto úctu. Zajímavé také je, že se u nás kdysi říkávalo jako kompliment „ty jsi tlustý“ ve smyslu „ty se máš dobře“. Znamenalo to, že baculatější člověk měl vždy dostatek jídla a bylo to takové konstatování jeho životní úrovně. V dnešní době to spíš neuslyšíte, protože i vietnamské ženy chtějí nyní být štíhlé. 

Za jakých podmínek by byla možná integrace u starších generací?

Záleží, jak starý ten člověk je. Pokud má 50+, je to horší, ale není to nemožné. Další věc je, jestli má zájem se integrovat. A to je nejdůležitější. Myslím si, že by bylo dobré pro starší generace Vietnamců pořádat nějaké akce a hlavně je o tom informovat. Mnohdy se stane, že lidé o akcích vůbec nevědí, když po nich sami nepátrají. Ale zase nevidím svět v růžových brýlích. Vím, že zde žije také mnoho lidí, kteří se nechtějí integrovat. Léta fungují pohodlně ve své komunitě. Výrazný příklad je obchodní centrum Sapa, je to v podstatě Malá Hanoj. 

Integrace je oboustranný proces. Co by měli dělat Češi, aby blíže poznali vietnamskou komunitu a aby jí lépe rozuměli? Asi nestačí jednou za pár měsíců zajet do Sapy na nedělní oběd?

Pokud potkáte Vietnamce, tak mu především netykejte, protože je to pro nás urážka. Doporučuji se dívat na vietnamské filmy, jsou skutečně dobré. V Městské knihovně v Praze mají vietnamské pohádky. Je dobré také něco přečíst o naší historii a kultuře. Nejlepší je pochopitelně mít nějakého vietnamského kamaráda nebo kamarádku, kteří vás do toho světa vtáhnou více. A hlavně nesoudit, ať jsme jacíkoliv. Všude jsou dobří a špatní lidé, inteligentní i hloupí lidé. Zkuste brát člověka takového, jaký je, a nesoudit podle něho celý národ. Chovejme se k druhému tak, jak bychom chtěli, aby se ten druhý choval k nám.

Text: Krystina Shyianok

Foto: soukromý archiv

 

Facebook Slovo 21

Vítejte v ČR - adaptačně-integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

Snmek obrazovky 2016-04-21 v16.41.30

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Akreditované kurzy pro veřejnou správu

Nevíte si rady v komunikaci s cizinci či Romy?

Nabízíme 2 akreditované kurzy pro zaměstnance státní správy a samosprávy - kurz Romové a instituce a kurz Mezikulturní kompetence. Oba kurzy mají platnou akreditaci od Ministerstva práce a sociálních věcí. 

Více informací najdete na stránce projektu.

akreditovane kurzy uvodni

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

bulletin 0217 cover

Rodinka-2017-web-700x991px web

Vybíráme z Bulletinu Slovo

proc pomahat smallProč je důležité pomáhat

Bader Eknaifith je z Kuvajtu. V České republice žije zhruba patnáct let. Od roku 2008 vede organizaci Al Firdaus, která ze začátku fungovala jako jazyková škola. Nyní pořádá různé přednášky, konference pro veřejnost, jazykové kurzy, o velkých muslimských svátcích, jako je například Ramadán, vaří jídlo lidem z muslimské komunity, vydává knihy v češtině i arabštině. Al Firdaus od ledna letošního roku ve spolupráci s Muslimskou obcí v Praze rozdává každý pátek na hlavním nádraží v Praze jídlo lidem bez domova.
Naše adresa:
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
Spojení:
Telefon: 222 511 434, 222 522 070, 222 518 554
Telefon/fax: 222 520 037

O nás

Zapsaný spolek Slovo 21 je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro, který je dodnes jedním z největších projektů organizace. Slovo 21 se ale neorientuje jen na aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku. Zabývá se také cizineckými integračními projekty. Asi nejznámějším je neformální setkání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle.