Moje tělo, moje rozhodnutí

Česká ženská lobby ve spolupráci s organizacemi Slovo 21 a SIMI zorganizovala 25. listopadu online debatu k Mezinárodnímu dni za odstranění násilí na ženách. Moje tělo, moje rozhodnutí, tak zněl název debaty, zaměřené na reprodukční práva Romských žen a migrantek u nás. Rozhodovat o svém těle se zdá být samozřejmostí, přesto ve světle událostí v Polsku, vidíme, že tomu tak nemusí být. Představa, že se téma reprodukčních práv žen České republiky netýká, je mylná. Jsou známé případy protiprávních sterilizací žen v Česku i z roku 2012, tedy více než 20 let po změně totalitní legislativy, která využívala tuto praktiku při genocidě romského a handicapovaného obyvatelstva. 

Chtěla jsem, aby si tím žádná žena už nemusela projít.

Elena Gorolová, mluvčí Spolku žen poškozených nucenou sterilizací, vyprávěla svůj příběh. Lékaři při porodu rozhodli, že kvůli komplikacím musí provést císařský řez. Ošetřující sestra Eleně Gorolové předložila k podpisu dokumenty. Zeptala se jí na jméno pro holčičku i pro chlapečka. Nevysvětlila čeho se dokumenty týkají a paní Gorolová je v bolestech podepsala. Lékaři provedli císařský řez a sterilizovali paní Gorlovou, aniž by ji slovně informovali.

„Když přišel doktor, tak jsem se ho ptala, co všechno se se mnou během porodu dělo. On mi řekl, že už nikdy nebudu mít děti. Bylo mi 21 let a já tomu nemohla uvěřit. Přála jsem si dceru, což se mi kvůli tomuto zákroku nepovedlo. Manžel byl rozčílený, protože o tom nevěděl a nedal žádný souhlas. Personál na něj chtěl volat policii, musel odejít,” vyprávěla Elena Gorolová. 

Není jedinou ženou v Česku, které byla nucená sterilizace provedena. Nejčastěji jim čelily Romky. Paní Gorolová začala docházet do Spolku vzájemného soužití, kde se setkala s dalšími ženami, které prožily nucenou sterilizaci, „necítila jsem se už tak osamoceně, že to udělali jenom mně. Vidět další ženy, kterým se to stalo, mě popohnalo k tomu, abych začala boj za odškodnění. Chtěla jsem, aby se to už nikdy nestalo, aby si tím žádná žena už nemusela projít.” K nucené sterilizaci u paní Gorolové došlo v roce 1990, bohužel jsou známy případy i z roku 2012.  

Elena Gorolová spolu s aktivistkou Gwendolyn Albert, která se debaty také účastnila, bojují za odškodnění protiprávně sterilizovaných osob. V minulém roce skupina poslanců a poslankyň předložila návrh zákona, který by přiznával odškodnění osobám, které byly protiprávně sterilizovány mezi lety 1966 a 2012. Návrh zákona se měl ve sněmovně projednávat v září, ale nestalo se tomu tak. Elena Gorolová se už 16  let snaží aktivně domoci spravedlnosti. „Je to náročné, ale dokud budu zdravá, tak za to dál budu bojovat,” uzavřela Elena.  

 Albert připomněla upozornění prvního ombudsmana Otakara Motejla, který viděl problém v nereflektování české eugeniky ve 20. století. 

„Existuje takový rasistický předpoklad, že romské ženy by s větší pravděpodobností měly více dětí, některé i nějakým způsobem postižené děti. Neexistuje žádný takový důkaz,” vysvětlila Albert. Ignorování této historie a absence výzkumů, proč k nuceným sterilizacím na Romských ženách docházelo, vedlo k uzavření veřejnosti k otázce reprodukční svobody jednotlivce. Přitom by nabídka odškodnění nucených sterilizací mohlo být jedním z gest podpory důstojnosti romských obyvatel a součást destigmatizace jejich postavení v naší společnosti.

Nucená sterilizace byla prováděna nejenom romským ženám. Je jich však převážná většina. Přesné číslo těch, které si touto traumatizující zkušeností prošly, je těžké zjistit. 

Migrantky těhotenství v Česku odkládají.

Kvalita zdravotnictví a stav lidských práv v oblasti zdraví se musí posuzovat na příkladu jejich dodržování u těch nejzranitelnějších osob, upozornila Elena Tulupová, vědkyně Ústavu veřejného zdravotnictví 1. Lékařské fakulty UK.

Podle Tulupové je pro ženy migrantky otázka reprodukčních práv palčivá z mnoha důvodů: „Roli například hraje ekonomický status; jak dlouho v ČR žijí; nakolik ovládají jazyk, neboť naráží na nedostatečnou informovanost a jazykovou bariéru, která znemožňuje komunikaci s personálem a sociálními službami. ” 

Klíčová je nepřístupnost veřejného pojištění pro cizinky ze zemí mimo EU. Přesto že v Česku žijí léta, nemají na veřejné pojištění právo a jsou odkázány pouze na drahé komerční druhy pojištění nebo vlastní zdroje.

 „To znevýhodňuje právě těhotné ženy migrantky,” upozornila Tulupová, “slovo komerční vyvolává pocit, že se jedná o lepší služby. V českých podmínkách je to naopak. Komerční pojištění pokrývá hlavně zachování zdraví, prevenci. Je tam spousta problémů, které spočívají v množství výjimek.”

Například těhotenství pro migrantky v česku je finančně nákladné. Komerční pojištění těhotné ženy začínají na 50 tisících korunách a šplhá až ke 100 tisícům, které musí zaplatit navíc. Toto pojištění alespoň částečně hradí náklady v případě komplikovaného porodu nebo péči o předčasně narozené dítě. Zároveň ale není zcela jasné do jaké míry bude další péči pojišťovna hradit.

Některé migrantky nemají prostředky na připojištění a doufají, že se u porodu komplikace nevyskytnou. Jiné ženy cestují do země původu. „Migrantky často odkládají těhotenství do doby, kdy po pěti letech života v České republice získají trvalý pobyt. Některé migrantky volí domácí porod, ne proto, že by chtěly rodit doma, ale protože nemají prostředky na úhradu porodu v porodnici,” vysvětluje problematiku Tulupová. 

Porod je stresující i pro ty co česky umí.

Ming Thuy Leová pracuje jako porodní asistentka v porodnici Apolináři. Asistuje často u porodů vietnamských žen. Pomáhá tak překonávat jazykovou bariéru, která mezi ženou a lékařem může vznikat. S tímhle problémem se setkala už jako dítě, kdy chodila své rodině tlumočit k lékaři a na úřad. Rozhodla se jít do zdravotnictví, aby mohla pomáhat překonávat bariéru mezi lékařem a pacientem. „Když příjde vietamský pacient, tak se nějak rukama, nohama dorozumí, kde ho co bolí. Ale u porodu, kdy si žena není jistá, co má dělat, to může být hodně komplikované a stresující,” vysvětlila Thuy své rozhodnutí stát se porodní asistentkou. Často ji kolegové kontaktují, aby jim poradila, nebo přišla k porodu vietnamské ženy. Thuy zároveň pomáhá vzdělávat své kolegy u Apolináře v rituálech, proč například vietnamské ženy nechtějí svým dětem dávat mlezivo, nebo, že je zvykem, aby se po porodu ženy hned nemyly.

Hlavní je efektivní komunikace.

Vědkyně Elena Tulupová nevnímá jako hlavní problém jazykovou bariéru mezi migrantkami a lékaři. Podle ní jde o interkulturní komunikaci, která ve vyspělejších zemích je součástí prenatálního nebo celoživotního vzdělávání zdravotníků, což v Česku do většiny zdravotnických oborů zatím bohužel nebylo zakomponováno.

Problém komunikace lékařů s pacienty z jiného kulturního prostředí, je ale jen střípek z komunikačních potíží lékařů a zdravotnických pracovníků, ukazuje se, že chybějící dovednosti se projevují při komunikaci s jakýmkoliv “nestandardním” pacientem. Může to být člověk s demencí, cizinec, člověk s handicapem. Každý takový pacient je nějakým způsobem náročnější a to může zdravotníky vyvést z míry nebo rozčílit. “Více méně je to jedno jakým jazykem mluví, v něčem prostě nesplňuje ten úzký standard. Pokud principy efektivní komunikace nefungují, tak se tím problémem může stát cokoliv,” uzavírá Tulupová.

Debata se dotkla více problémů českého zdravotnictví, kterým čelí marginalizované skupiny. Sledování dění v zahraničí může člověka svádět k tomu, že si řekne - Nejsme na tom tak špatně.  Tak se společnost může snadno ukolébat k falešnému přesvědčení, že u nás nejsou porušována lidská práva, že všichni mají stejný přístup k lékařské péči. Hostky poukázaly na systémové problémy v Česku. Je důležité věnovat pozornost tématům jako je nucená sterilizace, nebo (ne)přístupnost lékařské péče pro těhotné migrantky a starat se o jejich nápravu.

Celou debatu si můžete pustit na YouTube kanálu ČŽL.