„Jestli chcete vědět, kdo jsem, běžte za mojí ženou,“ prohlašuje knihovník původem z Burkina Fasa

Text a foto: Markéta Skočovská

„Úřední dopisy mi na moje pravé jméno Adama Zizien chodí s oslovením „Vážená paní“, takže se Čechům radši představuji jako Adam“. Afričan za přepážkou knihovny Technické univerzity v Liberci prý často mate studenty, kteří si myslí, že jde o jejich spolužáka. Adam přitom na stejném místě pracuje už dvacet čtyři let, společně se svou manželkou Martou. Z vesnice bez elektřiny v západoafrickém státě Burkina Fasu se klikatými cestami dostal až na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde vystudoval právě knihovnictví a informační studia.

Jako šestiletý měl Adama štěstí. Vzal si ho k sobě strýc a v sousedním státě Pobřeží Slonoviny mu umožnil u sebe bydlet a chodit do školy. Rodiče by na jeho vzdělání neměli prostředky. Otec se musel postarat o svých pět žen a všech svých asi dvacet dětí. Protože měl Adama dobré známky, vrátil se poté do Burkina Fasa a tam už s podporou otce vystudoval gymnázium a odmaturoval.
„Můj táta byl francouzský voják v důchodu a měl malou penzi, ale velkou rodinu. Hodně přemýšlel, jestli má peníze investovat do mě, nakonec mi školné na střední škole zaplatil. Když člověk odmaturuje do dvaceti let, má šanci dostat státní stipendium na univerzitu. Od dětství jsem měl motivaci odjet pryč, poznávat, jsem dobrodruh.
Původně jsem měl studovat v Německu, ale na poslední chvíli dali stipendium někomu jinému. To záleží na tom, jaké máte kontakty. Naštěstí se mnou stejným letadlem letěl student lékařské fakulty z Mali a ten mi prozradil, že se tu nemluví německy, jak jsem si myslel.“
A tak se Adama octl v Československu, pár dní po sametové revoluci. „Věděl jsem, že Československo patří do sovětského bloku a že je tu město Praha“. V revolučních dnech se u nás cítil jako doma, v Burkina Fasu probíhala série revolucí od roku 1983 do roku 1987. Naopak pro něj byla oříškem čeština a velká zima. V té době studovali v Československu další čtyři občané Burkina Fasa. Všichni se navzájem znali, ale zůstal pouze Adama. Seznámil se totiž se svou budoucí ženou, s níž se rozhodli přestěhovat do Liberce a usadit se tam. Brzy se jim narodil syn Adam, kterému je nyní 24 let a studuje doktorát na ČVUT v Praze. S ním jako čtyřletým se do Burkina Fasa jeli podívat s tím, že kdyby se tam ženě líbilo, mohli by žít tam.
„Myslím, že se jí tam ale moc nelíbilo, jsou tam tvrdé podmínky. Rodiče počítali s tím, že se vrátím, budu se starat o sourozence, platit jim školné. V naší vesnici jsem navíc jediný, kdo má za ženu bělošku. Nejdůležitější ale pro ně bylo, že se máme rádi“. Po deseti letech se narodila dcera Anička, které je teď čtrnáct a chce studovat mezinárodní obchod. „Myslím, že děti mají dobrou výchovu, dobré výsledky ve škole, což je hlavně práce mé ženy. Proto tu na univerzitě pracuji celých dvacet čtyři let, abych poskytoval dětem zázemí. Začátky tu byly těžké, ale je to moje prostředí. Setkávám se s cizinci z celého světa a všem se snažím být nápomocný.“
Za třicet let, co je Adama v Čechách, se do své domoviny podíval čtyřikrát. Někteří z těch, co takto jezdí na návštěvu z Evropy, se rádi „ukážou“. Adama si na to nepotrpí. Přijíždí vypůjčeným autem a málokdo pozná, že není místní. Příbuzní ale očekávají, že dá všem peníze. „Dám peníze starým lidem, ale pro všechny nemám. Oni se pak diví, co v té Evropě dělám. Odpovídám, že tam pracuji a mám tam rodinu, a když se dozví, jaký mám plat, diví se, proč se nevrátím domů. Když porovnám svůj plat s platy sourozenců, ten rozdíl není tak velký. Tak odpovídám, že moje žena tam chce zůstat.“
Navíc i kdyby se Adama do Burkina Fasa vrátil, trvalo by mu dlouho, než by našel práci. Knihovnictví tam nemá žádné uplatnění, protože tam skoro nejsou knihovny.
„U mě doma mi říkají cizinec, protože moc nemluvím mou mateřštinou“. V Burkina Fasu se mluví šedesáti dialekty a gurunsi používá kmen žijící na hranicích s Ghanou, který představuje pět procent všech obyvatel země. „Protože jsem s rodinou od šesti let nežil, tak tím jazykem moc nemluvím. Když mluvím s maminkou, pozdravíme se, řekneme si pár úvodních frází a pak už mi francouzsky nerozumí, nechodila do školy. Musí dát telefon někomu jinému, kdo tlumočí“.
Po velké rodině se v Čechách Adamovi stýskat nemusí. Liberecká tchýně původem z východního Slovenska je z dvanácti dětí. Všichni sourozenci sice žijí na Slovensku, ale často se navštěvují. „Všichni se chtějí pořád vídat, hodně se slaví, hodně pije. Občas dokonce musím utéct a odmítám tam jet, protože mě nutí hodně pít a jíst a já jsem z toho potom nemocný. Pivo si ale občas dám, i na houby jsem s tchýní chodil, jen poslední dobou už jsem líný. České Vánoce slavíme, i na koledu jsem o Velikonocích chodil, ženské měly radost, že přijde černoch s pomlázkou“.
Tím, že v Čechách žije už třicet let, ale zároveň jako Čech nevypadá, cítí se Adama rozpolcený. „Nevím, kde jsem, protože v Čechách mě vnímají jako cizince a v mé vlastní zemi taky. Ale já si myslím, že jsem spíš Čech, protože tady žiji už déle než tam“.

 

Všechny články z nového bulletinu Slovo si můžete přečíst zde: Bulletin Slovo 4/2019

slovo 4 19 web-nahled