Předsudky očima národů

 

Určité předsudky vůči jiným národům se najdou všude. Můj česko-syrský původ a časté cestování mi ovšem dalo příležitost prozkoumat je z nečekaných úhlů. Co si Češi myslí o arabském světě je celkem známo, ale má česká babička mi to pomohla zasadit do historického kontextu. Za jejího mládí ještě neměli Padesát odstínů šedi, a tak kolegyně v práci uspokojovaly své sado-maso fantazie hlasitým předčítáním příšerných románků, v kterých většinou zlý, tmavý a neuvěřitelně bohatý (a pravděpodobně i sexy) Arab unese blonďatou křesťanskou pannu do svého harému, kde ji nechá pro své potěšení mučit. S podobným tématem se setkal po čtvrt století i můj syrský otec, který přijel do Prahy studovat medicínu. Kolegyně se mu po letech svěřila, jak jí rodiče málem zakázali studovat, když zjistili, že má spolužáka Araba. Prý měli strach, že by ji mohl unést do svého harému. Myšleno smrtelně vážně. V sedmdesátých letech dvacátého století.

Koutek Samíry Sibaiové


Moje babička i tátova kolegyně byly ovšem inteligentní, vzdělané ženy, které dokázaly korigovat své názory tváří v tvář novým faktům. Na některé lidi si ale takové bezvýznamnosti jako fakta nepřijdou. Setkala jsem se s tím poměrně brzy. Bylo mi asi dvanáct, byli jsme v Česku na prázdninách a jeli jsme k známým na vesnici. Bavila jsem se s jejich o dva roky starší dcerou, která náš rozhovor zahájila slovy: „To já bych teda nechtěla žít v tom harému.“
Už jsem měla nějaké zkušenosti, tak jsem jí vysvětlila, že v harému tedy rozhodně nežiji. Pak jsme se bavily o škole, o kamarádech, o výletech, porovnávaly jsme zážitky, ukazovaly jsme si fotky… A nakonec se se mnou loučila se slovy: „No ale stejně bych nechtěla žít v tom harému.“ Po této časné zkušenosti by se dalo říct, že některé výplody na českých diskuzních fórech v době uprchlické krize mě sice rozesmutnily, ale nepřekvapily.
Na druhou stranu má arabský svět vlastní předsudky, týkající se evropských zemí (do nichž jsou jaksi zahrnuty i Spojené státy). Na začátku let devadesátých, kdy byla Sýrie ještě dost informačně izolovaná od světa, se člověk taky dozvěděl zajímavé věci. Po sdělení, že jedeme na prázdniny do Česka, mi bylo kamarádkou oznámeno: „Do Evropy, tam bych nechtěla. Sotva vylezeš z letadla, tak tě podříznou a ukradnou ti peněženku.“


Představa Západu jako amorální společnosti topící se v násilí, alkoholu a drogách byla ještě umocněna popularitou laciných hollywoodských akčních filmů, toho času představujících pro spoustu lidí jediný zdroj informací. Arabské seriály se zase hemžily tragickými postavami ubohých manželů, kterým zlá evropská manželka unesla děti do Evropy (aby z nich vychovala drogově závislé prostitutky, jak už to tak v Evropě bývá) a kteří dramaticky pronášeli věty typu: „Děti cizinky budou vždycky patřit cizince.“


Tohle mě někdy štvalo, ale daleko horší byl ten další trend, co nastal po rozpadnutí Sovětského svazu. Do nočních podniků na Blízkém východě totiž začaly být ve velkém dováženy dívky z východní Evropy, což umocnilo pohled na tuto oblast jako na zoufale chudou. A stejně jako průměrný Čech moc nerozlišuje mezi Saudem a Syřanem, tak průměrný Arab nerozlišuje mezi Českem a Ruskem. Ještě si pamatuji na jeden mimořádně trapný rádoby komediální seriál, v němž si protagonista přiveze manželku z Ruska, a ta se celou dobu cpe steaky, protože (hahaha) v Rusku si nemůžou dovolit jíst maso a (hahaha) hladová Ruska se přijela do Sýrie nažrat (přičemž Rusku hrála Češka). Tenhle pohled na věc je taky jeden z důvodů, proč dnes Syřani utíkají na Západ, ne na Východ.
Že se takhle špatně znají národy od sebe vzdálené, jako jsou Češi a Arabové, je celkem pochopitelné. Zarážející ale je, kolik předsudků vůči sobě navzájem mají i Evropané. Češi znají své stereotypy, co se týče ostatních. Uvědomují si ale, jak na ně hledí někteří sousedé? Poprvé mě takto urazil můj jinak oblíbený německý spisovatel Remarque. V knize Černý obelisk jedna ženská postava vysvětluje svůj ryze prospěchářský přístup k mužům tím, že má českou babičku. V detektivce Maigret a jeho mrtvý zase ve Francii řádí gang česko-slovenských emigrantů, který vraždí a mučí lidi. A nejen to, všichni tři muži v gangu spí s jeho jedinou ženskou členkou, jež je popsána jako nádherná a divoká (má na starosti především to mučení), a ve chvíli, kdy zrovna nepodřezávají nevinné Francouze, se věnují pouze obžerství, popíjení a souložení, neboť (dle Maigreta) museli projít peklem bídy. Tak nevím, Češi, poznáváte se?


Člověk by si mohl říct, že se jedná o špatnou informovanost z doby před internetem. Když jsem však byla nedávno na výletě ve Francii a přihlásila se tam na dotaz domorodců k národnosti české (byla jsem s českým zájezdem), dostalo se mi pomrkávání a poznámek typu: „Czech girls like to party!“ Podobnou zkušenost má i moje česko-syrská kamarádka z Německa. Ze začátku se prohlašovala za Češku, protože se bála islamofobie. Reakcí bylo taktéž přisprostlé pomrkávání a chichotání, jako kdyby oznámila, že dřív tančila u tyče. Teď už se hlásí raději k Sýrii.
A co s tím vším? Především se zamyslet. Vzpomenout si, jak se člověk cítil, když o svém národu četl nebo slyšel z úst cizinců neopodstatněnou pomluvu. Nechrlit žluč a nenávist na základě předsudků. Uvědomit si, že to, co dělám dnes jinému, může zítra někdo udělat mně. Snažit se poznat, snažit se pochopit. To je pro nás všechny jediná cesta.

 

Všechny články z nového bulletinu Slovo si můžete přečíst zde: Bulletin Slovo 4/2019

slovo 4 19 web-nahled