Jak tedy na inkluzivní vzdělávání?

Při výuce a vedení aktivit, které směřují k inkluzivním cílům, se zdá být velmi dobré dodržovat několik následujících metodických principů. Následující prosté kroky mohou vést k tomu, že žáci začnou chápat hlouběji smysl věcí, které se kolem nich dějí, začnou je chápat v souvislostech, začnou vnímat, že i když existují skupiny, tyto jsou tvořeny individuálními lidmi. Mohou lépe pracovat s pojmy, které si nevysvětlují rigidně. Každý nástroj lze být překážkou nebo pomůckou. Pojmy nemusí sloužit jen k tomu, abychom se dle nich řídili, ale také k tomu, abychom stále o nich přemýšleli, naplňovali je novým obsahem a využívali je pro náš život. Opět tyto metody výrazně směřují ke zvýšení motivace k učení obecně.

 

Pokud srovnáváme dvě různé kultury, verbalizujeme nejprve to, co je na nich podobného a pak teprve to, co je na nich různého. Při tom klademe důraz na to, že pokud se osobnost nenalézá na povrchu, může se nalézat pod povrchem (důvody, obecnější vlastnosti apod.).

 

Pedagog může verbalizovat a naučit žáky vnímat, že to, co vidí, má své příčiny. Projev ješte nemusí být podnětem. Dva lidé se stejným chováním k tomutochování mohou mít dva různé důvody. Naopak lidé se stejným cílem se mohou chovat zcela jinak.

 

Pedagog může verbalizovat při jakémkoli tématu a předmětu vždy to, jak se téma jeví obecně, z jakého úhlu pohledu ale také, jak se pak téma liší v různých zemích, v různých časech, v různých skupinách, u různých jedinců. Vždy upozorňovat na to, že jedinec je něco jiného než skupina. Že jedinec může spoluvytvářet skupinu a naopak skupina může působit na jedince.

 

Pedagog může s žáky pracovat tak, aby si uvědomili, že jakýkoli slovní popis, článek, pojem je nutná redukce života kolem nás. Pojmy a slova a názory vytvářet musíme, abychom náš svět vůbec nějak uchopili, ale nedají se s ním ztotožnit. Proto pojmy musíme chápat jako proměnné krabice s proměnným obsahem. Jedna věc je model (popis například osobnosti či kultury v nějaké knize), druhá věc je realita, která je vždy daleko pestřejší. Vždy, když popisujeme nějakou skupinu, je důležité vědět, jak moc jsme ji zkoumali, kdy a jak moc i opravdu známe. Jde o nějaký mylně utvořený názor o ní? Jde o nějakou jednu subjektivní zkušenost? Jde o dlouhodobé poznání dané skupiny? Jde o studium dané skupiny?

 

Každou teorii je vždy velmi důležité srovnávat s praxí. Teorie jsou výborné k vysvětlení některých jevů, ale jedna teorie nemůže nikdy vysvětlovat zcela reálný život. Proto není podstatné vést žáky jen ke znalosti teorií, ale je nutné aby je dokázali využívat v životě. Proto také  vznik filozofie doprovázela myšlenka toho, že filozofie je aplikovanou vědou.