Patří k nejtemnějším kapitolám novodobých dějin, přesto se o romském holocaustu děti ve školách téměř neučí. Slovo 21 se to snaží alespoň částečně změnit. Téma, které se dlouho přehlíželo, přináší do školních lavic díky speciálnímu vzdělávacímu programu. Citlivě, lidsky a bez zjednodušování. Lektorka Žofie Látalová a potomek přeživších Zdeněk Daniel seznamují děti se skutečnými příběhy romských rodin z tehdejšího Československa, které válka poznamenala. Žáci mají zároveň možnost promlouvat o vlastních pocitech a pokládat otázky, které je do té doby možná ani nenapadly.
Trochu jiná hodina dějepisu
V Tuchlovicích na Kladensku je mlha. Parkujeme auto před základní školou. Děti už jsou touhle dobou ve třídách, co nevidět začne druhá hodina. Na školním dvorku nás vítá usměvavá paní učitelka. Na tuchlovické škole učí český jazyk a dějepis. Vede nás po schodech nahoru ke třídě s deváťáky, které čeká o trochu jiný program než obvykle. Představují se jim Žofie Látalová a Zdeněk Daniel. Vystudovaná romistka dnes zastává roli lektorky programu. Zdeněk je umělec a potomek přeživších romského holokaustu. Rodina jeho tatínka pocházela z Oslavan u Brna a patřila k majetným moravským Romům. V koncentračních táborech zemřela velká část rodiny.
Program organizovaný Slovem 21 se zaměřuje na šíření povědomí o romském holokaustu. Předává dětem skutečné příběhy a doplňuje je o potřebný kontext. Paní učitelka přitakává, že jsou deváťáci v dějepise zrovna teď na začátku druhé světové války, takže program dobře navazuje na to, co už vědí. Díky tomu je pro děti jednoduché seřadit údaje na časové ose od vzniku Československa až po konec druhé světové války. Na časovou osu řadí i události, které jsou pro mnohé z nich zatím nové, a to počátek a konec existence koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
Trauma, které se proměnilo v obrazy
„Tatínek mi svůj příběh vyprávěl, už když jsem byl na základní škole, a tak jsem se dozvěděl, co se dělo za druhé světové války. Zůstalo mi trauma. Na základě toho jsem vypracoval těchto deset obrazů,“ ukazuje dětem Zdeněk Daniel. Spolu s Žofií na tabuli vyvěšují několik obrazů ze Zdeňkovy série Memento mori. Děti pozorně sledují více či méně abstraktní výjevy plné šedi a pošmournosti. V kroužku pak s ostatními sdílí, jakou emoci si z obrazů odnášejí.
„Cítím z toho nechuť a strach, protože si neumím představit, že by můj život byl v rukou někoho jiného. Takže asi taky bezmoc,” vysvětluje jedna z dívek. Ostatní děti se přidávají s podobnými pocity strachu či nechutě. „Člověk maluje kvůli tomu, aby předal nějaké informace, aby to vyvolávalo v druhých lidech emoce,“ doplňuje Zdeněk. Děti teď totiž bude čekat podobný úkol. Zdeněk jim rozdává barevné uhly a čtvrtky. Mají za úkol během několika minut vystihnout emoci, kterou mají spojenou s Vánocemi. Na konci uplynulého času sdílí překvapivě pestrou škálu pozitivních i negativních pocitů. „Jste ve věku, kdy se víc střetáváte s realitou,” doplňuje Žofie. „Některé věci přestávají být jen jednoduše pozitivní.”
Příběhy přeživších: kromě workshopů pro školy taky výstava a divadlo
Po poslední aktivitě už se druhá vyučovací hodina rychle chýlí ke konci. Zbývá jen čas na zpětnou vazbu v kroužku. Děti zpětně oceňují především jedinečný příběh, který mohly od Zdeňka vyslechnout. I paní učitelka hodnotí program kladně. „Mile mě překvapilo, jak děti komunikovaly a rozvíjely myšlenky.” Doplňuje také, jakou důležitost připisuje znalosti moderních dějin: „My to děláme tak, abychom v deváté třídě měli čas na moderní dějiny. Kolem Vánoc učíme druhou světovou válku a druhé pololetí věnujeme moderním dějinám až do současnosti. Je hrozná škoda, když děti odejdou na střední školy a začnou zase pravěk.”
Romský holokaust patří k dějinám dvacátého století stejně neoddělitelně jako jiné válečné hrůzy, přesto zůstává v českém prostředí dlouhodobě na okraji pozornosti. Slovo 21 se to spolu s Muzeem romské kultury snaží měnit v projektu Příběhy přeživších prostřednictvím autentických svědectví. Kromě vzdělávacích programů jsou součástí projektu i výstava a divadelní představení, které dává hlas potomkům přeživších a vrací jejich rodinné příběhy do veřejného prostoru. Protože bez porozumění minulosti nelze rozumět přítomnosti. A na příběhy, které byly příliš dlouho umlčované, by se zapomínat nemělo.
Reportáž vznikla v rámci projektu Příběhy přeživších, který podpořila Nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (EVZ).
Tento text nevyjadřuje názor Nadace EVZ. Autor nese odpovědnost za veškerá tvrzení obsažená v tomto textu.
