Příběh partyzánova vnuka v představení Slova 21. Zdeněk Serinek o tabu v rodině i zážitcích z jeviště

Zdeněk Serinek o příběhu své rodiny dlouho nic netušil. Dnes ale s hrdostí nese odkaz svého dědečka, romského partyzána a velitele odboje Josefa Serinka. Jaké to je, když se z hrdinství stane tabu? A jaké emoce přináší, když se o něm začne mluvit nahlas? I Zdeňkovo osobní vyprávění se stalo součástí divadelní inscenace Příběhy Přeživších, kterou připravilo Slovo 21. Sedm nehereček a neherců z rodin poznamenaných romským holokaustem společně oživuje staré příběhy a otevírá témata, která v romské komunitě stále rezonují. Od bolestné minulosti až po přetrvávající nespravedlnosti.

Jak jste se sžil s poměrně zápornou rolí, kterou v inscenaci hrajete? ‍

Na začátku pro mě bylo hrozně těžké, že jsem musel být hrubý. Musel jsem křičet, hlavně teda na hlavní postavu. Vůbec mi to nešlo. Trvalo mi šest dní, než mě k tomu koučky zvládly donutit. A to tak, že na mě začaly řvát a já jsem automaticky reagoval tak, že jsem řval nazpátek. Bylo to ale těžké, protože takhle bych se já ve skutečnosti nikdy nechoval. Musel jsem se učit i jít vlastně proti sobě. 

Takže začátky zkoušení byly náročné...‍

Na začátku to pro mě byla spousta nových lidí. I když některé z nich jsem znal. Jozefa Mikera i Zdeňka Daniela znám dlouho, ale všechny ostatní jsem poznával poprvé. My jsme společně za chodu tvořili děj a bavili jsme se o tom, co se bude odehrávat. Hodně jsme mluvili, o všem. A mě překvapilo, že všichni kromě mě si s sebou nesou traumata z minulosti už od dětství. Protože s nimi o tom doma mluvili už jako s malými dětmi. Já jsem se o svém dědovi dozvěděl až v dospělosti. Tehdy mě mrzelo, že mi to táta neřekl dříve. Ale teď při nacvičování představení jsem si uvědomil, že je to možná dobře. 

Proč si myslíte, že jste se o dědečkovi dozvěděl až v dospělosti? ‍

Děda žil za války na Vysočině a tam ho podporoval vysloužilý voják z první světové války, poručík Zeman. Ten když umíral, tak kladl dědovi na srdce, aby se postaral o jeho ženu a syna. Děda si to vzal k srdci. Po válce se s tou ženou vzali a založili rodinu. Svou první manželku a děti ztratil za holocaustu. A táta mi vyprávěl, že když jsem se narodil já, dědečkův první vnuk, tak první dědova otázka byla, jak vypadám. Jestli jsem černý nebo bílý. Když mu táta odpověděl, že bílý, tak děda řekl: „To je dobře, bude mít jednodušší život.” Zkrátka nechtěli, abychom s tím romstvím byli spojováni. I proto nikdo z mých vrstevníků o dědovi nevěděl. Že byl Rom a partyzán, se vědělo, ale když jsem se táty zeptal na cokoliv bližšího, tak to zamlouval. Hned se odváděla řeč pryč. 

Jaké pro vás bylo sdílet tyto i další rodinné příběhy s ostatními účinkujícími v divadle? ‍

Musím říct že... No byla to hrozná doba. Jenže když se pak člověk dozvídá další věci, tak zjistí, že Romové se měli špatně i před válkou a zkrátka to jen trvá pořád dál. 

Které momenty v inscenaci vycházejí přímo z vašeho osobního příběhu?‍

Možná nejsou až tak stoprocentně z mého vyprávění. Ale například ve firmě, kde pracuji, jsem svého času dělal vedoucího na výrobní lince. A když se mělo rozhodnout, jestli mě jím ustanoví nastálo, čemuž by odpovídalo i zvýšení mzdy a různé další výhody, tak se někdo postaral o to, aby se to nestalo. Až pak jsem zjistil, že to rozhodnutí padlo na základě mého původu. Potom za covidu mi řekli, že mě nevyhodí, když vezmu jinou, ještě hůře placenou práci. Vzhledem k mému věku mi nezbylo nic jiného než zůstat. Těžko bych něco sháněl. Všude většinou nabízejí minimální mzdu, a za tu já pracovat nechci. Připadá mi to ponižující. Jsem toho názoru, že minimální mzda u nás je strašně nízká. Je to něco, z čeho nemůžeme důstojně žít. 

Chápu, že toho bylo hodně, co jste mohl na jevišti vyprávět. Stejně ale, neváhal jste, když poprvé přišla nabídka účinkovat v divadle?‍

Nebyl to úplně první projekt, na kterém jsem spolupracoval jak se Slovem 21, tak i s jinými organizacemi. Já jsem těmto věcem docela nakloněný. Opravdu jsem neváhal a hned jsem řekl, že to zkusím rád. A když už se bavíme o tom divadle, můžu zmínit, že zrovna teď v pražském divadle Minor probíhá hra o mém dědečkovi. Oni tomu říkají western z Vysočiny, ale oficiální název je Černý partyzán. Je to ze života mého dědy Josefa Serinka. Šestého listopadu bude další repríza a já budu účinkovat na debatě. Takže takhle zůstávám s tím odkazem.

Hledal jste ještě nějaké další cesty, jak rodinný příběh sdílet dál?‍

Plánovali jsme jeden projekt s Čeňkem Růžičkou. Ještě neměl název, ale chtěli jsme jezdit po školách a na besedách mluvit o romském holocaustu a o táboru v Letech. Pravdu o tom, co se tam dělo. Bohužel Čeněk nás opustil, než jsme stihli začít a tím pádem to celé skončilo. Další projekt, na kterém jsem spolupracoval, byl celovečerní dokumentární film Věry Lackové Jak jsem se stala partyzánkou. Její příběh je podobný tomu mému, akorát já jsem vnuk romského partyzána, ona je pravnučka. Když mi to tehdy poprvé volala, vůbec jsem se nerozmýšlel, protože jsem cítil, že je to pro dobrou věc. 

Když se vrátíme k Příběhům přeživších. Našel jste se v tom hraní?‍

Hodně. Já jsem nevěřil, že mě to bude takhle bavit. Strašně mě baví ta improvizace. Až si někdy říkám, jestli jsem se nenechal moc unést, jestli už to nebylo moc. Někdy mě překvapuje, co se mi v té hlavě objeví.

‍

Rozhovor vznikl v rámci projektu Příběhy přeživších, který podpořila Nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (EVZ).

Tento text nevyjadřuje názor Nadace EVZ. Autor nese odpovědnost za veškerá tvrzení obsažená v tomto textu.

‍