„Řízek mám ráda k jídlu, ale to slovo je hrozné.“ S Tamarou o učení češtiny i zážitcích z randění

Z ukrajinského Mariupolu přes vlastní kosmetický salon v centru Prahy až na kurzy češtiny Slova 21. Tamaru Krutko jsme s kolegyní Yuliií navštívily přímo v jejím studiu. Zatímco si Yuliie nechávala upravit obočí, Tamara se s námi podělila o svůj příběh — vyprávěla o tom, jak jí jazykový kurz Slova 21 změnil vztah k českému jazyku, ale i o tom, jaké to je, když jdete poprvé na rande s Čechem.
‍

Potkáváme se dopoledne blízko stanice metra Muzeum. Z domu nám vychází vstříc slečna s dlouhými blond vlasy. Podává mi ruku a představuje se jako Tamara. V domě nad námi provozuje své studio. Útulné místnosti dominuje toaletní stůl osvětlený se zrcadlem lemovaným temně žlutými žárovkami. Sleduji, jak si Tamara připravuje náčiní na úpravu obočí. „Koukejte,” ukazuje na parapet, na kterém leží hned několik učebnic českého jazyka. „Ty jsem dostala od jedné klientky. Ona mi je dala, aby mě podpořila v učení.” Usmívá se a
listuje jednou z nich. 

Pozoruji, jak se pomalu pouští do práce, nabírá růžový vosk a roztírá ho Yuliii kolem hranic obočí. „Já jsem sem přišla z Mariupolu v roce 2022,” vypráví. „Nezačala jsem se hned učit
česky, zkrátka protože jsem si myslela, že se na Ukrajinu určitě brzy vrátím. Až v roce 2024 mi došlo, že opravdu musím začít. Přes sociální sítě Slovo pro Ukrajinu jsem narazila právě
na kurz Slova 21.”

S Yuliií se domlouvají ohledně typu obočí, který zvolit. „Můj problém byl, že se mi český jazyk vůbec nelíbil,” pokračuje. „Ale ten kurz tohle proměnil. Teda hlavně naše paní učitelka Katka. To je taková skvělá paní! Já jsem třeba měla málo času na domácí úkoly, ale psala jsem je klidně v noci, jen abych jí udělala radost,” směje se. „Jedna z mých kamarádek měla docela nepříjemnou zkušenost z jiného kurzu češtiny. Měla pocit, že s nimi učitelky komunikovaly svrchu a ne moc přátelsky. Ale s paní Katkou to bylo opravdu super. A taky jsem si na kurzu udělala novou kamarádku. Mohly jsme se učit spolu a doteď se vídáme.”

Tamara se rozhodla, že bude v učení pokračovat a přihlásí se na navazující jazykový kurz.
„Stejně je to ale těžké. Třeba ty rody. U nás je tramvaj ten, a tady je ta tramvaj. Nebo koncovky… A nejhorší je ř. Řízek mám ráda k jídlu, ale to slovo je hrozné. A vůbec, některé
věci musíš prostě cítit, a to já samozřejmě cítit zatím nemůžu.” Yuliie se přidává do debaty. Mluví o tom, že to asi musí být těžké ve vztazích. Některé niterní věci může být hodně těžké
přeložit. „A to víš, že já jsem byla na rande s Čechem?” usmívá se Tamara. „To bylo ještě před tím, než jsem chodila na kurz. Když se mě na něco ptal, a já jsem nerozuměla tak jsem
se jen usmívala a říkala: Jojo, určitě,” směje se. „A některé kulturní věci jsou opravdu jiné i v tom randění. Třeba my Ukrajinky když jdeme na rande, tak jdeme v šatech. On byl prostě v
kraťasech a v tričku. Nebo bylo hodně těžké rozumět tomu, když si někdo z nás dělal srandu. Já jsem občas dělala nějaké vtipy, a on to vůbec nepochopil…”

„Máš nějaké oblíbené jazykolamy?” ptají se mě holky. Vzpomenu si na strč prst skrz krk. „Tak to je strašné,” směje se Yuliie. „V ukrajinštině vůbec neexistují slova bez samohlásek. Na oplátku mě učí jejich Šla Saša po šosse i sosala sušku. Obočí už je pomalu hotové. Ještě Tamaře přejeme hodně štěstí v dalším učení češtiny a loučíme se obětím před studiem.

‍