„Bylo to jako být mezi svýma!“ Romské děti z dětského domova nachází vzory i sounáležitost se svou komunitou ve spolupráci se Slovem 21.

Slovo 21 dlouhodobě usiluje o podporu romských dětí a mládeže na cestě vzděláváním i životem. I proto máme radost z již desetileté spolupráce s dětským domovem v České Kamenici.  Skrze program Khamoro Kher navštěvují děti z domova již deset let festival Khamoro.  V rámci programu Avela se zase podařilo pro celý dětský domov uspořádat letní tábor, který se zaměřoval na témata romské identity a finanční gramotnosti. V domově díky programu probíhají také doučování romštiny, matematiky, prvouky, fyziky angličtiny a češtiny, kterých se letos zúčastňuje 13 dětí. 

Na Českou Kamenici, město ležící severně od Ústí nad Labem, padá koncem září tma brzy. Stojím před budovou dětského domova se Zdeňkem Lažanským, místním vychovatelem. „Tohle místo je prostě součástí mýho života, pracuju tady dvacet let,“ vypráví. Právě on přijel před deseti lety s dětmi z místního domova poprvé na Khamoro, a navázal tak spolupráci se Slovem 21, která trvá dodnes. „Dvě třetiny dětí v domově jsou romského původu, a tady v okolí nevidí nic z vlastní kultury,“ vysvětluje, proč se rozhodl vzít děti právě tam. 

Více než doučování

Děti se setkávají v místnosti v přízemí. Čeká je hodina romského jazyka. Stěny jsou plné barevných výzdob z papíru, v rohu stojí plyšová žirafa skoro v životní velikosti. Mirka Tulejová tu doučuje romštinu každý týden, ona s Robertem Tonellim děti doprovázeli během Khamora a oba dva s nimi byli i na letním táboře.  Brzy pochopím, že každotýdenní setkávání daleko přesahuje výuku jazyka. Robert sám vyrůstal v dětském domově a Mirka v pěstounské péči u romské babičky. Oba dva se tak dokážou snadno vcítit do pocitů, které děti z domova prožívají. „První část hodiny si s nima jenom povídám. Chci, aby věděly, že mě vychovávala romská babička v pěstounské péči. Oni potřebují slyšet o Romech, kteří se zachovali správně a pomáhali ostatním,“ dodává Mirka.

O Khamoru i hledání životních vzorů

Zůstávám po romštině ještě nějakou chvíli v učebně, zajímá mě, jak na tábor i Khamoro děti vzpomínají. „Víš, oni dva jsou pro nás prostě kámoši,“ vysvětluje mi dívka v modrém svetru, může jí být kolem čtrnácti let. „Ale ten program byl taky fajn. Já jdu například za chvíli ven, takže se mi hodila finanční gramotnost. Umět si naplánovat jak vyjít z výplaty a tak…“ dodává kluk, kterému bude brzy osmnáct. Dívka v modrém svetru tu má dva sourozence. Po chvíli se do debaty vloží její mladší brácha: „Já jsem byl samej průšvih, furt jo. To bylo pořád něco. Já jsem neposlouchal nikoho, ani svojí starší ségru.“ Ta se na mě otočí, a významně přikývne. „Ale co jsou s námi Mirka s Robertem, změnilo se to, jsou pro nás prostě jako vzory.“ Sedmnáctiletý chlapec souhlasně přikývne a dodá: „Já to Robertovi říkám furt, že je můj vzor, on to ví.“ 

Když zmíním Khamoro Kher, nějakou vzpomínku vyhrabe každý. „No hlavně jsme tancovaly, pořád!“ smějí se holky a spiklenecky na sebe pomrkávají. Dozvídám se, že největší zážitek pro ně byly koncerty tradiční romské hudby. Vzpomínají na hlas španělského zpěváka, barevné šaty i na tanečníky a tanečnice. „Víš, to bylo něco úplně jinýho, když jsme tam tancovali, to bylo prostě jako být mezi svýma,“ shrnují to nakonec.

Později s Mirkou a Robertem sdílím, jak nadšeně se mnou děti mluvili. „Je fajn že to tak sami cítí, to je vlastně účel toho všeho,“ kývá Mirka.  „Letos pro ně budeme se spolkem Bobeš (organizace, v rámci které se Robert zaměřuje na podporu dětí v domovech i mimo Avelu), dělat vánoční večírek. Loni nám na něj přispělo i Slovo 21. Nám nestačí přijet do dětskýho domova, dát jim dárky a jít pryč. My s nima chceme prožít tu večeři, chceme, aby nás poznali a aby my jsme poznali je. Chceme znát jejich příběhy – co se stalo a proč. Vezměte si to, oni řeknou: My chceme být jako strejda. Proto vím, že naše činnost tady v Kamenici má smysl.“

‍

‍