„Romské děti vůbec poprvé otevřeně mluvily o svém původu.“ – S Robertem Tonellim o programu Khamoro Kher.
Kdo jsem a kam patřím? Pro mnoho romských dětí vyrůstajících v dětských domovech nejsou tyto otázky vůbec samozřejmé. Chybí jim kontakt s rodinou, vlastní historií i kulturou. Proto vznikl pod organizací Slovo 21 projekt Khamoro Kher, který jim umožňuje zažít Khamoro - největší romský festival na světě. Zážitkové aktivity a kulturní akce dětem ukazují, že opravdu mají být na co hrdé. V roce 2026 se programu zúčastnilo 10 dětí ze dvou dětských domovů. Regionální koordinátor programu Bc. Robert Tonelli sám vyrostl v dětském domově a dnes působí jako lektor pro děti během festivalu. V rozhovoru mluví o smyslu, který za prací vidí, i poznávání své vlastní romské identity.
Mají romské děti v dětských domovech vůbec nějakou příležitost být v kontaktu s romskou kulturou?
Dětské domovy odvádějí obrovský kus práce a jejich hlavním úkolem je zajistit dětem bezpečí, stabilitu a každodenní péči. Myslím si, že na cílenou práci s romskou kulturou nebo historií jim nezbývá čas, prostor, ani finance. Romské děti vyrůstající v institucionální, nebo náhradní rodinné péči tak velmi často vyrůstají bez hlubšího kontaktu se svou kulturou a identitou. Často nemají možnost poznávat pozitivní vzory z romské komunity, ani otevřeně mluvit o tom, kdo jsou a kam patří. Přitom právě identita je pro každého člověka důležitou součástí osobního rozvoje.
Je romská identita něco, nad čím se děti aktivně zamýšlí?
Myslím si, že u romských dětí, které vyrůstají v Dětských domovech, nebo náhradní rodinné péči, se otázka identity dříve či později objeví. Často přichází v podobě přirozených otázek: Kdo jsem? Odkud pocházím? Kam patřím? Romská identita není jen otázka etnického původu, je to vztah k vlastní historii, kultuře a národní hrdosti. Pro mnoho dětí není jednoduché na tyto otázky najít odpovědi, protože k tomu často nemají příležitost.
Jaká se na Khamoru Kher letos sešla skupina?
Letošní skupina dětí byla opravdu výjimečná. Přestože se většina dětí před začátkem programu navzájem neznala, velmi rychle se mezi nimi vytvořila přátelská atmosféra. Spojoval je především velký zájem o romské tradice a poznání vlastní kultury.
Jaké jste letos měli pro děti připravené aktivity?
Program Khamoro Kher byl letos připraven v kombinaci vzdělávacích a zážitkových aktivit. Dovolím si vypíchnout dvě aktivity. Vaření romských jídel s romskou kuchařkou, která je zasvětila do světa tradiční romské kuchyně, bylo velmi podařené. Velký zájem vzbudila také přednáška o romské historii v podání Michala Mižigára. Děti si užily i workshop romských tanců, ale skutečně se jim líbilo všechno. Program je tvořený tak, aby zaujmul a byl přínosem pro všechny zúčastněné.
Pozorujete u dětí odjíždějících z Khamora Kher nějaké změny v tom, jak o sobě přemýšlí?
Na jakékoliv hodnocení je ještě brzo. Ale vím, že děti odjížděly s novými zkušenostmi, větším zájmem o vlastní identitu a s pocitem, že nejsou samy. Mnohé z nich vůbec poprvé otevřeně hovořily o svém původu nebo o otázkách, které si dříve nedokázaly pojmenovat. Velký význam pro ně mělo také setkání s úspěšnými Romy a romskými studenty. Najednou viděly konkrétní lidi, kteří navzdory různým překážkám uspěli a mohou být inspirací i pro jejich vlastní životní cestu. Pokud bych měl popsat jednu myšlenku, se kterou děti z Khamoro Kher odjíždějí, pak je to vědomí, že jejich původ není překážkou.
Jak jste se k projektu dostal vy?
Ke Khamoro Kher jsem se dostal v roce 2015, v tom roce se uskutečnil první ročník. Oslovila mě ředitelka organizace Slovo 21 Jelena Silajdžić s nabídkou podílet se na jeho realizaci a vedení. Myšlenka projektu mi od samého začátku byla velmi blízká. Postupně jsem si ke Khamoru Kher vytvořil silný osobní vztah. Velmi si vážím toho, že organizace Slovo 21 tento jedinečný projekt již řadu let realizuje. Dnes pro mě srdeční záležitost.
Věnujete se práci s romskou komunitou i v rámci nějakých dalších aktivit?
Od malička jsem vyrůstal v dětském domově. Když mi bylo dvanáct let, navštěvoval jsem zvláštní školu. Neuměl jsem pořádně číst ani psát, koktal jsem a hledal odpovědi na spoustu otázek. Nebyla to jednoduchá cesta. Měl jsem však velké štěstí – dostal jsem se do pěstounské rodiny, která mi nabídla lásku, podporu i péči. Díky tomu jsem postupně vystudoval střední školu a později i univerzitu. Právě tato životní zkušenost mě vedla k založení organizace SPOLEK BOBEŠ z.s., která pomáhá ohroženým dětem najít bezpečné a láskyplné rodinné zázemí. Chceme, aby děti vyrůstající v ústavní péči dostaly stejnou šanci, jakou jsem kdysi dostal i já. Vedle toho se dlouhodobě věnuji aktivitám zaměřeným na podporu romské komunity, vzdělávání a práci s mladými lidmi. Jsem přesvědčen, že každý vzdělaný Rom by měl podle svých možností přispívat k rozvoji a podpoře své komunity a pomáhat otevírat dveře další mladé generaci.
Jaké byla vaše vlastní cesta k poznávání své romské identity?
Vlastní identita je pro mě jedním z nejdůležitějších témat v životě. Dnes už přesně vím, kdo jsem a kam patřím, ale cesta k tomuto poznání nebyla vůbec jednoduchá. Na jedné straně jsem narážel na předsudky většinové společnosti, na druhé straně jsem někdy cítil odstup i ze strany samotných Romů, protože jsem vyrůstal mimo romskou komunitu. Postupně jsem pochopil, že identita není jen o tom, odkud pocházíme, ale také o tom, jaké hodnoty vyznáváme, jaký život žijeme, a jakou cestou se rozhodneme jít. Právě proto dnes velmi dobře rozumím dětem, které si tím vším procházejí. Vím, jak důležité je mít možnost s někým mluvit, hledat odpovědi a potkat lidi, kteří podobnou cestou prošli před vámi. Proto se snažím romským dětem v dětských domovech pomáhat.
Je Khamoro Kher něco, co byste býval jako dítě ocenil?
Určitě ano. Já jsem svou vlastní identitu dlouho hledal a často jsem byl na vše sám. Nikdo mi s tím nepomohl. Děti v programu Khamoro Kher mají možnost poznávat svou kulturu i sami sebe. Nemusí tak bloudit a sami hledat složité odpovědi na otázky, které jsem si kdysi kladl i já.
Program Khamoro Kher finančně podpořili Nadace Terezy Maxové dětem a Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Děkujeme!
