„Komunikace není univerzální.“ Jak projekt Slova 21 podpořil interkulturní kompetence v praxi
August 30, 2026
Projekt Slova 21 s názvem Posílení interkulturních kompetencí pomáhal úřednicím a úředníkům lépe porozumět lidem z odlišných kulturních prostředí a zvládat situace, které při své práci řeší. Během zážitkových školení pracovali se svými zkušenostmi, setkávali se s osobními příběhy lidí, kteří přišli do České republiky, a zkoušeli si situace z jejich perspektivy. Projekt letos v srpnu končí. O jeho průběhu, zkušenostech z lektorování i o tom, proč neexistuje univerzální návod na komunikaci s druhými, mluví v rozhovoru Kateřina Kopečná, hlavní metodička projektu.
Posílení interkulturních kompetencí zní trochu těžko uchopitelně. Mohla byste nám přiblížit nějaké konkrétní cíle?
Je důležité zmínit, že školení měla dvě části – úvodní a navazující. V úvodním školení bylo hlavním cílem pomoci účastnictvu seznámit se s tématem odlišných kultur a komunikace. Šlo o zážitkové školení kombinované se znalostmi, protože pro další práci je důležité mít oporu ve faktech. Úvodní část poskytovala základní přehled o migraci a pomáhala zasadit toto téma do širšího kontextu. Byla to také příležitost setkat se s lidmi, kteří žijí v České republice, ale přišli odjinud, mluvit s nimi o jejich zkušenostech a ptát se na to, co je zajímá. Součástí bylo i přemýšlení o tom, jak si vytváříme představy o druhých. Obě školení byla zaměřena na to, aby účastnictvu co nejvíce usnadnila jejich práci a pomohla jim lépe porozumět náročným situacím. Zároveň ukazovala, že způsoby uvažování i komunikace se mohou v různých kulturních kontextech lišit – a právě to je důležité v praxi zohlednit.
Chápu tedy správně, že školení si kladlo za cíl podpořit bezpečné komunikační prostředí pro obě strany?
Ano, zaměřovali jsme se na rozdílné styly komunikace. Když na ně člověk není připravený, může být obtížné je správně číst. Například některé kultury mohou být v komunikaci přímější, než jsme zvyklí. To na nás snadno může působit nečekaně nebo nepříjemně. Často máme tendenci si takové situace vykládat negativně nebo osobně. Proto jsme s účastníky pracovali na rozvoji interkulturní citlivosti. Ukazovali jsme si, co je pro nás běžné, co může být jinak nastavené u druhých a jak na tyto rozdíly v praxi reagovat. Sdílení zkušeností s účastníky bylo důležité i pro nás jako lektorky. Poznaly jsme řadu úředníků a úřednic a jejich přístup nás velmi obohatil. Po absolvování velkého množství školení máme k jejich práci velký respekt. Ukazuje se, že většina lidí chce především dobře dělat svou práci, pomáhat a fungovat bez zbytečných konfliktů, přestože se při ní často dostávají do náročných situací.
Takže jste účastníkům nabízeli i nějaké univerzální přístupy, jak být v komunikaci otevření nebo chápaví?
Ano, vycházeli jsme ze základních komunikačních technik postavených na vzájemném respektu. Ty vycházejí z aktuálních konceptů v oblasti interkulturní komunikace. Vždy jde o to se domluvit, ale ne vždy je to jen o jazykové bariéře – velkou roli hraje i postoj, nebo jestlı se vzájemně domluvit chceme. Někdy můžeme mít pocit, že ten druhý s námi nechce komunikovat, protože nám dává určitý signál, ale i to může být dáno kulturním kontextem. Navazující školení už bylo více zaměřené na konkrétní komunikační situace a řada účastníků reflektovala, že získané přístupy dokážou využít i v běžném životě a v práci, nejen ve vztahu k cizincům. Zároveň jsme se vždy snažili doplnit interkulturní perspektivu. Často jsme se shodli na tom, že lidé nejsou stejní, každý je jedinečný, a proto ani neexistují univerzální nástroje komunikace. Každému může vyhovovat něco jiného, a tak jsme účastníkům nabízeli různé techniky a přístupy, které mohou podle potřeby využít ve své praxi.
Jeden ze způsobů učení bylo nechat účastnice a účastníky nějakým způsobem prožít situace, ve kterých se ocitají lidé přicházející do ČR.
Smyslem bylo vyzkoušet si, jaké to může být z druhé strany. Účastnictvo si zkoušelo představit, jaké to je přestěhovat se do nové země. Sestavovali si seznam věcí, které je potřeba zařídit, a promýšleli, kde hledat informace a na koho se obrátit. Součástí bylo i zamyšlení se nad tím, jak by se v takové situaci cítili a co by pro ně bylo nejtěžší. Každý si tak mohl alespoň částečně představit, co taková změna obnáší, a propojit si ji s vlastní zkušeností a pocity. V rámci zpětné vazby jsme se dozvěděli, že právě tato část byla pro řadu z nich zajímavá a obohacující. Zároveň se do sdílení zapojovali i ti, kteří mají zkušenost s životem v zahraničí, často cestují nebo přišli do České republiky z jiné země, a mohli tak dıskuzı doplnit o své konkrétní zkušenosti.
Jakou roli v tom hráli hostky a hosté, kteří přicházeli na školení sdílet své zkušenosti?
Účastnictvo oceňovalo, že mělo možnost poznat, jak hosté a hostky s migračním původem uvažují a jak náročný pro ně může být život v nové zemi. Díky tomu bylo možné nahlédnout do situací, se kterými se běžně nesetkávají, a lépe pochopit jejich kontext. Velice děkuji všem hostům a hostkám, kteří s námi spolupracují. Některé jejich životní příběhy nejsou vůbec jednoduché, a přesto je sdílejí s ostatními. Právě díky nim měla školení tak silný dopad a lidský rozměr. Postupně se dařilo vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém mohli mluvit otevřeněji o svých zkušenostech. Ukazovalo se, že právě osobní setkání pomáhá vnímat věci v širších souvislostech.
Jaké to bylo pracovat s účastníky a účastnicemi, kteří se školení účastnili spíše z povinnostı?
Snažily jsme se být co nejvíc vnímavé a věnovat čas všem účastníkům – i třeba před začátkem školení nebo během přestávek, abychom s nimi mohly navázat kontakt. Výhodou bylo, že školení probíhalo ve dvou dnech s přespáním. Díky tomu byl prostor mluvit spolu i neformálně – během oběda, večeře nebo ráno u snídaně. Když se podaří navázat vztah a lépe se poznat, komunikace je otevřenější. Hodně se nám osvědčovala otázka: „Co si potřebujete z tohoto školení odnést?“ I když někdo přijel spíše z povınnosti, nakonec si přece jen našel něco, co pro něj bylo užitečné nebo zajímavé. Postupně se také stávalo, že řada lidí přijížděla na základě doporučení od kolegů a kolegyň, což bylo velmi milé. Často se vraceli i na navazující školení, během kterých jsme se vítali skoro jako staří přátelé – dodnes na to vzpomínám s úsměvem.
Jaká byla pro vás zkušenost s lektorováním?
Na začátku to pro mě byla velká výzva, protože jsem nebyla zvyklá na tento formát. Pamatuji si, že jsme na začátku s kolegyněmi nasekaly spoustu chyb, ale postupně jsme se z nich učily. Společně s druhou metodičkou Veronikou Slavíkovou jsme byly zvyklé každé školení detailně rozebrat – podívat se na to, co se nám podařilo, z čeho máme radost a na co si naopak musíme dát pozor. Zároveň jsme si dávaly zpětnou vazbu i v rámci lektorského týmu a učily se od sebe navzájem, což pro nás bylo velkým přínosem. Díky tomu se školení neustále vyvíjelo a zůstává živé. Pořád k němu ale přistupuji s velkou pokorou. Nedá se říct, že by nás už nic nepřekvapilo – naopak, každé školení přináší nové situace. A právě to je na tom pro mě vlastně to nejzajímavější.
Je skvělé, že to mohla být i pro vás dobrá zkušenost.
To určitě! Na závěr si dovolím jedno velké poděkování. Byl to opravdu velký a náročný projekt a byl úspěšný díky celé řadě lidí. Důležitou součástí projektu byl také lektorský tým – včetně Moniky Marquez, Pavly Yakymchuk a mnoha dalších, kteří se do projektu v průběhu let zapojili a přinášeli do něj své zkušenosti a energii. Velmi si vážím i spolupráce se svou metodickou parťačkou Veronikou Slavíkovou, která byla pro celý projekt naprosto klíčová a pro mě osobně velkou oporou i inspirací. Mohly jsme se soustředit na obsah a práci s účastníky, protože jsme měly silné zázemí, a to především díky Zuzaně Pudilové, která měla projekt pevně v rukou a věnovala mu obrovské množství času. Velké poděkování patří i našim skvělým asistentkám Heleně Černé a Daně Pilařové, díky kterým jsme se měly opravdu jako v bavlnce. Nemůžu nezmínit ani všechny hosty a hostky a především účastníky a účastnice, kteří do tohoto ne zcela běžného formátu šli – často i opakovaně – a byli ochotni vystoupit ze své komfortní zóny. A také moc děkuji organizaci Slovo 21 za to, jak dlouho projekt realizovala. Velmi doufáme v nějakou formu pokračování, pokud se podaří zajistit financování. Aktuálně ve Slovu 21 připravujeme obdobu tohoto školení zaměřenou na romskou problematiku. Je to pro nás další výzva a už se těšíme, co přinese.
