„Moji rodiče se poznali v koncentráku.“ Jozef Miker v inscenaci Slova 21 otevírá i bolestnou kapitolu romské historie

Strávil přes třicet let prací na šachtě v uhelném dole. Ještě větší část svého života se ale Jozef Miker rozhodl věnovat boji proti neonacismu a rasismu. Ostatně za celoživotní přínos romské komunitě nedávno dostal Cenu Muzea romské kultury. Cesta aktivisty ho dovedla až na jeviště. V představení Slova 21 promlouvá o rodinném příběhu i vlastních zkušenostech s rasismem. Inscenace Příběhy Přeživších upozorňuje na křivdy minulé i současné a vystupují v ní potomci přeživších romského holokaustu.

‍

Vy jste jednou z významných tváří boje proti rasismu v severních Čechách. Je nějaký z protestů nebo iniciativ, na které doteď vzpomínáte? ‍

Třeba na to, jak jsme blokovali ubytovnu v Ústí nad Labem. Tehdy chtěli vyhnat Romy z ubytovny a my jsme pro ně ještě neměli náhradní bydlení ani peníze na kauce. Nemohli jsme dovolit, aby je vyhodili na ulici. Byli jsme tam zabarikádovaní čtrnáct dní. S námi tam bylo i padesát rodin, pro které jsme uvnitř vařili. Oni nám vypnuli vodu, plyn, elektřinu. A to byl únor.  

‍

Tak to jste tam mrzli...‍

Já jsem dostal oboustranný zápal plic, spousta lidí tam promrzla. Ale nevzdali jsme se. Lidi nás podporovali, zásobovali nás jídlem, posílali nám peníze. Pak to vlastně bylo tak, že Jelena (ředitelka organizace Slovo 21 Jelena Silajdžić) rozdala lidem z barikády volné vstupenky na Khamoro, abychom všichni přišli na jiné myšlenky. Od té doby jsme s Jelenou přátelé. Potom mi taky nabídla účinkování v tomto divadle. Protože mě znala jako bojovníka za lidská práva a za odstranění prasečáku v Letech u Písku. Za to jsem bojoval dvacet let. A taky protože mám o romském holokaustu co říct. 

‍

Vaši rodiče prošli koncentračním táborem...‍

Ano. Jako děti se poznali v táboře v Dubnici nad Váhom v roce 1942. Bylo jim v té době devět let. Měli jít do školy a místo toho je dali do koncentráku. Ta láska jim vydržela až do tátovy smrti.

‍

Mluvilo se o tom u vás doma?‍

Samozřejmě. Doma vyprávěli rodiče. Zvlášť když byly dlouhé zimní večery a táta přijel domů. Protože my jsme bydleli na východním Slovensku a táta jezdil do práce až do Ostravy na šachtu. Takže přijel domů jednou za čas a pak se vyprávělo. Až později jsme se ze Slovenska stěhovali do severních Čech. To se stala taková věc. Táta přijel z Ostravy, položil kufry na zem a šel zkontrolovat hospodářství. Pak přišel domů, máma mu dala polévku, přivítali jsme se a táta najednou vzal sekeru na člověka, kterého viděl u sousedů na zahradě. My jsme nevěděli proč. Až když přijeli policajti, tak táta řekl, že ten chlap mu před očima zabil babičku a dědu a jeho se zbytkem rodiny poslal do koncentráku. Na policii se pak ukázalo, že to opravdu byl velitel gardistů ve městě, kde táta dřív žil. 

‍

A zatkli ho? ‍

Zatkli, ale jeho rodina tam žila dál a táta to nesnesl, tak si zařídil přestup do Teplic na šachtu. Koupili jsme barák v Teplicích a už jsme tam zůstali. On nechtěl žít a koukat se na lidi, kteří zabíjeli Romy a ze kterých najednou byli komunisti a zase šikanovali a buzerovali dál. 

‍

Takže do divadelní inscenace se promítaly právě tyto rodinné příběhy i vaše osobní zkušenosti s rasismem?

Ano, tam není nic vymyšleného. Žádný scénář. My vlastně vyprávíme jenom příběhy, které nám vyprávěli naši rodiče nebo prarodiče, a pak věci, které jsme prožili sami. A promítlo se tam popravdě všechno, co se dělo devadesátých letech, když byl nástup rasismu a neonacismu v Česku. Například tam vyprávím o svojí matce. O tom, že skončila na psychiatrii. To se stalo, když viděla pět set neonacistů v černých džínách pochodovat městem. Do toho ještě tenkrát zaváděli v Teplicích městskou policii a ta chodila taky v černém. Ona už nerozpoznala, kdo je kdo. A hlavně se jí vybavovali gardisti, jak za války pochodovali a mlátili lidi. 

‍

Devadesátá léta byla v tomto velmi krutá...

Když si vezmete, tak vlastně od roku 1992 do roku 2015 bylo spácháno dva a šedesát vražd z rukou neonacistů.  Nebo věci, které se děly na Šluknovském výběžku. Tam byl týden co týden pochod proti Romům. Tam chtěli Romy upalovat. Stalo se, že dítě koukalo z okna a ukazovalo, že vidí na ulici paní učitelku ze školy. A ta šla v průvodu a křičela: „Zapalte ty svině černý!"

‍

Máte pocit, že se situace v severních Čechách už nějak proměňuje? Pokud jde o rasismus...‍

Já to sleduju třicet let a myslím si, že se to mění k lepšímu. To se dá pozorovat. Už to není tak, jak to bylo v těch devadesátkách nebo ještě potom. Do roku 2015 to bylo opravdu zlý. Ale teď za posledních deset let už je to mnohem lepší.

‍

Když se vrátíme k inscenaci Příběhy přeživších. Jaké pro vás vlastně bylo stát se hercem?‍

Kdyby za mnou přišli jen tak a dali mi nějaký scénář, tak by to asi byl problém. Ale my jsme to týden trénovali. Připravovali jsme se na to. Takže potom, když už jsme měli hrát, už mi to ani nepřišlo. Už jsem byl v klidu. No a Líza a Dana (lektorky Líza Urbanová a Dana Moree) jsou vynikající učitelky.

‍

Co si z těch repríz zatím odnášíte?‍

Tak je to čím dál tím lepší. Záleží, pro koho hrajete. Já rád takhle hraju pro mladé, hlavně pro školy, protože já jsem pod Amnesty International dlouhé roky dělal živou knihu. To chodíte po školách a vyprávíte holkám a klukům svůj život a to, co je zajímá. To mělo velký ohlas. No a ještě chodím přednášet studentům na gymnázium a tak. Besedy, vyprávění. Takže já jsem mezi dětmi rád. Člověk má takovou radost, že může někomu něco předat. 

‍

Takže považujete za důležité předávat tohle svědectví i mladým lidem?‍

Já to řeknu asi takhle. Když jsem poprvé přednášel v roce 2010 na Karlově univerzitě u kamaráda na politologii, tak na mě všichni koukali trochu divně. Ale když jsem přednášel před třemi lety na Karlově univerzitě na antropologii, přišli za mnou po přednášce studenti a říkali mi: „Pane Mikere, my se vám omlouváme." Já jsem to nechápal, tak tam stojím a ptám se: „Za co se mi omlouváte?" A oni mi odpověděli: „My se vám omlouváme za to, že naši rodiče jsou rasisti." 

‍

Rozhovor vznikl v rámci projektu Příběhy přeživších, který podpořila Nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (EVZ).

‍

Tento text nevyjadřuje názor Nadace EVZ. Autor nese odpovědnost za veškerá tvrzení obsažená v tomto textu.

‍