„Pojďme to trošku zlomit.” S Alexem Dzurkem nejen o předělávání nacistických tetování.

Umělec a tatér Alex Dzurko se ve své tvorbě věnuje romské identitě, historii a paměti. Jeho výstava Když čísla pláčou připomíná osudy romských obětí nacismu a otevírá dialog o tom, proč je důležité nezapomínat. V rozhovoru, který vychází u příležitosti Památného dne romského holokaustu 2. srpna, mluví mimo jiné o tom, jak se mu už od školních let dařilo nabourávat názorové propasti.

‍

Řekl byste o sobě, že jste aktivista?

Jestli jsem aktivista… Já se tak asi neberu, i když skrze to umění by se dalo říct, že aktivista jsem.

 ‍

Jaká byla vaše cesta k šíření osvěty o romské historii?

 Důležitý byl vlastně hlavně jeden moment. Koukali jsme se na dokumenty o Osvětimi, a nebyla v nich skoro žádná zmínka o Romech. To bylo v období, kdy jsem chtěl něco nakreslit, ne podle předlohy, ale z hlavy. A tak se mi to spojilo a nakreslil jsem první obraz. Nějak mi došlo, že chci nakreslit tohle. Až postupem času se ukázalo, že z toho bude celý projekt.

Byl romský holokaust něco, o čem se mluvilove vaší rodině, anebo mezi vrstevníky?

My se v rodině občas bavíme o takových věcech. Moje babička vyprávěla, jak její maminka utíkala před Němci, když byla malá, a ztratila boty v lese. Babička u toho vždycky brečela. A moji kamarádi mě občas zastavují, a říkají, že mě sledují a jsou vlastně rádi, že tohle dělám. Já často ani nevím, že se o takové věci kdy zajímali nebo zajímají. Protože u nás Romů to není jen tak, říct třeba, že se díváte na dokument. To byste hned slyšel: „More co ze sebe děláš gádža?” Teď už možná tolik ne, ale pár let zpátky určitě. Ale když to jeden ukáže, že to není nějaká ostuda, zajímat se o takové věci, tak se třeba připojí i ostatní.

Jak se stalo, že jste začal předělávat vytetované nacistické symboly?

Já jsem viděl asi deset let zpátky na Facebooku video, kde to někdo dělal. A když jsem pak začal tetovat, tak jsem si na to vzpomněl. Dokud jsem bydlel u mámy, tak jsem jí tam nechtěl tahat takové lidi, ale pak už jsem měl svůj byt a řekl jsem si, že to zkusím. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, jak velká věc to je. No a pak mi napsal taxikář z Teplic -Tomáš, že viděl mojí výzvu. Mluvil o tom, že to neřeší jen kvůli tomu, že nemůže v tílku ven, ale že se toho chce zbavit, protože už myslí úplně jinak. A já jsem to začal brát tak, že prostě dělám dobrou věc a že alespoň trošku nabourám ten systém a umožním tím, abychom se spolu mohli bavit. Pak tu byl další týpek, ten tvrdil, že nebyl nácek, že se mu jen líbila ta ideologie, což samozřejmě nedává moc smysl. A potom tu byl kluk z Prahy. Ten mluvil o tom, že nemohl nikam zapadnout a tak se to nějak stalo. Teď už se baví s Romy a je úplně v pohodě. Přiznal si, že to byla blbost.

Je vlastně docela obdivuhodné, že se rozhodnete dát druhou šanci lidem, kteří dříve byli schopni šířit nenávist takovým způsobem.

Já jsem už na učňáku seděl v lavici se skinheadem. Pamatuju si, že přišel do třídy učitel, ten byl teda taky rasista, a řekl: „To je ale divný, cigán a skinhead seděj vedle sebe v lavici.” Mě to prostě bavilo nabourávat. Vždycky říkám: „Pojďme to trošku zlomit, když to jde.”

Máte pocit, že jste je schopný nějakým způsobem pochopit?

Nedokážu pochopit to, že člověk chce někam zapadnout, a vybere si zrovna nácky. Já jsem taky nemohl zapadnout, ale nikdy by mě nenapadlo kvůli tomu začít nenávidět. Mně taky zbili Romové, a nejsem nácek. Honili mě skinheadi po Teplicích, bylo jich třeba patnáct a my jsme byli jenom dva. Ale stejně kvůli tomu nezačnu všechny házet do jedné skupiny a odsuzovat.

Jak je to s výstavou, daří se k nípřilákat i neromské publikum?

Jo, chodí i neromové. Často jsem si všímal toho, že i neromové na výstavě brečeli. Za to jsem strašně rád, protože vidím, že jim to není jedno.

Vy už jste se jednou zúčastnil pietního aktu v Osvětimi. Budete tam 2. srpna i letos?

Ano, budu tam. Ve spolupráci se Slovem 21 se domluvil autobus. Pojede nás deset dospělých a deset dětí. Půjdeme na pietní akt a pak na prohlídku. Chtěl jsem to ukázat dětem a lidem, kteří tam nebyli. Jsem zvědavý, jaké to bude, protože to je prostě fakt smutné.

Je něco dalšího, co chystáte zrovna teď?

Zrovna teď dělám film. Pomocí AI rozhýbávám svoje kresby. Bude tedy krátkometrážní, ale příští rok by měl být hotový. Chtěl bych pak udělat premiéru v Teplicích a hlavně bych chtěl, aby se to povedlo dostat na školy.

‍

‍