Zastat se sama sebe není proti tradicím: Jak učíme Romky a Romy poznávat násilí ve vztazích

Podívat se do telefonu, diktovat, co nosit na sobě – hranice nezdravého vztahu bývají nenápadné. Slovo 21 otevírá v rámci projektu Mluv nahlas v romské komunitě téma domácího násilí a boří mýtus, že jde o tradici. Lektorka a mentorka v projektu Monika Berkyová přibližuje, s čím se oběti potýkají, jak téma přibližuje mladým lidem a co vlastně znamená „šťastný konec“. 

‍
„Je správný, aby ti tvůj partner mohl nakouknout do telefonu bez tvého souhlasu?” Poslouchám Moniku Berkyovou mluvit o násilí ve vztazích. Ptám se jí na správnou odpověď. „Tvůj partner musí respektovat tvoje soukromí a hranice, které si nastavíš,” vysvětluje. Monika Berkyová se Slovem 21 spolupracuje už několik let. Nabízí podporu Romkám, které se potýkají s domácím násilím. Letos v rámci Letní školy Mluv nahlas vzdělávala o domácím násilí mladou romskou generaci. 
‍

„I mladí lidé mívají zkušenost s násilím ve vztazích. Může se dít třeba to, že si je partner nebo partnerka nárokuje, určuje jim, co můžou a co nemůžou,“ vysvětluje. Na Letní škole se učili, jak formy domácího násilí rozpoznat nebo kde hledat pomoc. „Někteří mladí si myslí, že to vyplývá z našich tradic. Že máme být takové ty ženy v domácnosti, které se snaží pro muže udělat maximum. My jsme je učily rozpoznat, že tohle nastavení může sklouzávat k formám domácího násilí.“
‍

Pod Slovem 21 už od roku 2000 fungují skupiny romských žen Manushe, do jejichž aktivit se zapojilo až dvě stě Romek napříč republikou. Když jsme v roce 2024 začali otevírat téma domácího a genderově podmíněného násilí, mohli jsme tak stavět na důvěře, kterou jsme s ženami v regionech budovali více než dvacet let. Díky tomu se máme šanci dostat k ženám, které opravdu potřebují pomoc.
‍

Monika Berkyová nabízí psychologickou pomoc obětem. Buď se propojí třeba přes messenger, nebo se setkají osobně. „V prvotní fázi je důležité, aby to ta žena vůbec řekla nahlas. Někdy se stává, že jsem první, s kým o tom mluví. A to mohla násilí prožívat několik let. Kolikrát to neví ani její rodiče nebo děti. Pak je důležité naslouchat a nehodnotit. Ty ženy potřebují mít pocit, že jsou přijímané, ne souzené.” Monika vysvětluje, že hodně záleží, jak dlouho už ženy násilí prožívají, nebo jestli byly na něco podobného zvyklé už v dětství. „Pro ně to může být norma, vůbec si neuvědomí co se děje, dokud třeba nemají něco zlomeného nebo dokud jim nehrozí nějaké opravdu vážné nebezpečí.”
‍

Výzkum Slova 21 ukázal, že nějakou formu domácího násilí prožívá až 30% dotázaných romských žen. Jen málokdy se při tom rozhodnou vyhledat pomoc. Často při tom jen potřebují mít možnost někomu se svěřit a uvědomit si, že se něco děje špatně. „Ten člověk, se kterým mluvím v rámci konzultace, musí mít pocit, že to zvládne a že na to není sám. Že není hloupý, neschopný nebo líný. Že má dost síly, aby to zvládl,” vysvětluje Monika hlavní princip při pomoci obětem. Ptám se, jak často čekají oběti změny k lepšímu a dobré konce. „Těch příběhů je hodně, ale co je dobrý konec? Pro mě je dobrý konec to, že to ta žena vidí. Uvědomí si, že takhle ne. Zvládne si nastavit hranice. Odejít od partnera může být dobrý konec, ale když to v sobě nemáte srovnané, dříve nebo později můžete spadnout do něčeho podobného. Dobrý konec je to, když se ten člověk cítí dobře, ať je to jakkoli.”