Letní škola Jdeme dlouhou cestou, kterou Slovo 21 po téměř dvou dekádách obnovilo, nabízí mladým Romům a Romkám příležitost strávit několik letních dnů společně a prostřednictvím neformální výuky objevovat vlastní kulturu a historii a hledat cesty, jak se aktivně zapojit do boje proti anticikanismu. O tom, jak letní škola probíhala a proč je důležitá, jsme si povídali s Janou Hejkrlíkovou, její hlavní organizátorkou.
Kdo stál za projektem Jdeme dlouhou cestou?
Ten projekt není novinka. Jdeme dlouhou cestou, akorát v tu dobu mezinárodní, začalo Slovo 21 dělat v devadesátém devátém roce. Je to historický projekt, který se Slovem 21 šel úplně od začátku. Několik let se konal každé léto. V posledních letech jsme ve Slovu 21 mluvili o tom, že akci chceme obnovit, protože její dopad je opravdu velký. Jen tentokrát jsme se rozhodli nejdříve začít na národní úrovni. Samozřejmě cílová skupina je pořád stejná – romská mládež, ale generačně fungují úplně jiné podmínky, hodně se toho změnilo. Takže abychom si to trošku osahali, nepouštěli jsme se hned do mezinárodní akce.
V čem všem spočívala vaše role?
Jednak jsem zařizovala dofinancování a logistiku. Zařizování místa a podobně. Potom sestavení týmu, který se mnou následně spolupracoval. Ale mým hlavním úkolem bylo dát dohromady program jako takový. Samozřejmě jsem se hodně odrážela od toho, jak to bylo dříve. Ale některá témata už třeba nejsou aktuální, nebo naopak, některá jsou aktuální víc. Také jsem oslovovala externí hosty, experty.
Když jste mluvila o jednotlivých tématech, která od roku devadesát devět přestaly být aktuální, nebo naopak jsou aktuální více, je něco konkrétního, co můžete zmínit?
Teď se víc řeší téma anticikanismu, protože tento termín se v české legislativě používá až posledních pár let. Samozřejmě to, co se pod ním ukrývá, tu bylo i tehdy, nicméně nyní je k tomu trochu jiný přístup i právě díky tomu legislativnímu ukotvení. Celkově se toho mění spousta a rozhodně od devadesátého devátého roku se situace výrazně přeměnila. Já to nemůžu až tak komentovat, protože jsem v tu dobu byla dost malá. (smích)
Jaká byla dynamika v letošním kolektivu?
Jedním z našich cílů bylo propojit lidi, kteří jsou na střední a plánují nějakou vysokou nebo vyšší odbornou školu, s účastníky, kteří třeba už pracují na celý úvazek, i když jsou stejného věku. Takže mají například výuční list nebo jenom základní školu.
Podle toho fungovala i dynamika. Každá část účastníků měla trošku jiné potřeby, i třeba co se týče jazyka či metodického provedení. Ale i toho, jaké aktivity je zajímají a podobně. To byla výzva, se kterou jsem se snažila vypořádat už při přípravě programu, ale pak jsme se s tím prali i během programu.
A co se týče skupiny samotné, tak si myslím, že bylo moc hezké vidět, jak jsou ta témata společná pro všechny. Ať už je to romská kultura, historie, identita… Je to vlastně jedno, jestli účastníci studují, pracují, jaké mají vzdělání nebo zkušenosti. A tím, že program byl od začátku hodně zaměřený na tato univerzální témata, tak jim to umožnilo se propojit. Na konci už to prolínání bylo vidět hodně.
Pozorovala jste vznik nějakých trvalých vazeb, třeba v podobě nových přátelství?
Řekla bych, že ze současného pohledu určitě. Na druhou stranu, vrátili jsme se před dvěma dny. Je samozřejmě otázka, co vydrží. Jedním z cílů ale je budování vazeb nejen mezi účastníky, ale i s námi. Myšlenka za tím je ta, že když budeme mít například příležitost na akci organizace z Maďarska poslat čtyři účastníky z Čech, tak tihle už spolu pojedou rádi.
Máte v plánu nějaké navazující aktivity s touto skupinou?
Určitě je naším cílem udržet ten kolektiv aktivní. Jakou formu to bude mít a jak se to bude dařit, kde se na to budou shánět finance, to všechno je ve hvězdách. Letos jsme hlavně čekali na to, jak se vydaří první ročník.
Stěžejním bodem programu byly otázky spojené s romskou identitou. Můžete mi přiblížit nějaké konkrétní aktivity, pomocí kterých jste se těchto témat dotýkali?
Téma identity se prolínalo celým programem, protože do toho logicky spadá například znalost historie, kultury, tradic a podobně. Romská identita není jedna věc, byla ve středu našeho zájmu po celou dobu. A ze zpětných vazeb bylo cítit, že to pro účastníky bylo přínosné. Samozřejmě záleží, kdo už co ví, jakou jistotu v sobě každý má. Každého to ovlivní jinak.
Za nás bylo důležité, aby účastníci poznali historickou cestu Romů. Velkou součástí toho jsou ale například právě i ty tradice. Ve chvíli, kdyby to vzdělávání bylo o tom, že jeden člověk vypráví o tradicích a ostatní ho poslouchají, nebude to mít takový dopad. Ale když o tom mluví patnáct lidí, sdílí své vlastní zkušenosti, příběhy, tak všichni vidíme ty společné prvky. To pomáhá k umocňování pocitu jistoty v identitě.
Bylo vědomé přemýšlení nad vlastní identitou pro účastníky komplikovaným konceptem? V tomto věku se s podobnými tématy často teprve učíme pracovat…
Myslím, že často se nám podařilo přimět je více o tom přemýšlet. Co se týče identity, někteří vysloveně reflektovali, že se například poprvé dozvěděli, jak vzniklo slovo cikán. Tyhle věci s identitou hodně souvisí. Bylo vidět, že třeba nad tím názvoslovím, terminologií přemýšleli hodně. Někteří z nich to slovo cikán začali používat méně nebo se vzájemně opravovali. Takže nějaké zamyšlení určitě proběhlo.
Je něco, čím vás skupina překvapila?
Přemýšlím, jestli mě teď napadne něco konkrétního. Tohle se teda týká jakékoli skupiny. Ale překvapující nakonec jsou vždy jednotlivci a jejich přístup. Samozřejmě tam byli účastníci, u kterých si člověk na začátku říkal: „Tak uvidíme. Tady je reálná šance, že to bude problematické, že třeba půjdou do opozice vůči nám. Tady prostě možná budeme brousit hrany.“ A byly chvíle, kdy jsme brousili hrany. Ale ve finále bylo vidět, že účastníky program zajímá. Stávali víc a víc aktivními, byli s námi v dobrém vztahu. Tak to bylo takové trošku očekávané překvapení, nebo možná překvapení, ve které člověk doufá.
Součástí programu bylo i posilování povědomí o anticikanismu. Byl tohle pro účastníky nový termín?
Pro některé stoprocentně. Ale ne jenom tenhle termín. Občas byly nové i termíny, jako je třeba diskriminace, nebo je účastníci znali z doslechu, ale nevěděli přesný význam. Vlastně to bylo tak půl na půl, co se toho povědomí týče. Nám samozřejmě nešlo o to, aby účastníci uměli odříkat definici, spíš aby pochopili, co všechno anticikanismus může být.
Zaměřovali jste se i na nějaké cesty, jak se anticikanismu bránit?
Ano, i když jsme stále na začátku cesty a o pokročilejších strategiích jsme zatím nemluvili. Ale dostali jsme se k tomu základu. K tomu, jak člověk může reagovat ve chvílích, kdy se s nějakým projevem anticikanismu setká. Snažili jsme se ukotvit, jak se v daných situacích zachovat, jak se bránit.
Hodnotíte to zpětně tak, že se vám podařilo skupinu aktivizovat, probudit v nich nový zájem?
Svým způsobem určitě. Někteří se rozhodli přihlásit do podobných programů a dál se vzdělávat v podobných otázkách. Nicméně tohle je zkrátka dlouhodobý cíl. Tím cílem je budovat novou generaci, ne jednotlivce. Což znamená, že my je musíme dál podporovat, vzdělávat na častější bázi. Jedna zkušenost nestačí.
Pro nás je zásadní to, že půjde o lidi, kteří na sebe mají vazby, vzájemně si věří. Člověk vždycky ví, že přijdou těžké chvíle. Být jednotlivec je o mnoho náročnější. Kdežto když víte, že za sebou máte skupinu dalších lidí, kteří vás podpoří, máte mnohem větší šanci něčeho dosáhnout. To může říct asi téměř každý, kdo se pohyboval v roli aktivismu nebo aktivního občanství, obzvlášť v romských otázkách. Myslím si, že jsme nějakým způsobem zasadili semínko. Jak to s tím semínkem dopadne, to zatím těžko říct.
Vypadá to tedy, že příští léto bude další ročník?
Rozhodně po tom byla velká poptávka. Moc bychom to chtěli obnovit na mezinárodní úrovni, jen je otázka, jestli se to podaří už příští rok. Na konci klasicky padaly otázky, jestli to bude příští rok znovu nebo jestli tam nemůžeme ještě zůstat. (smích) Je to zkrátka tak. My můžeme připravit cokoliv, ale nejdůležitější je aktivní zapojení účastníků. A je vidět, že o to zájem mají. Zájem být aktivní, dozvídat se nové věci, zkoušet si nové věci, poznávat sebe sama. Potom je jedno, odkud člověk pochází nebo jaké má vzdělání. Pak už je potřeba jen najít způsob, jak ty věci předat dál.
Akce se uskutečnila v rámci projektu We Are On the Long Way pod záštitou finanční podporou ERGO Network.
Financováno Evropskou unií. Názory a stanoviska vyjádřená v tomto dokumentu jsou však výhradně názory autora (autorů) a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Evropské komise. Evropská unie ani poskytovatel grantu za ně nenesou odpovědnost.
