Jdeme dlouhou cestou není jen tak ledajaká letní škola. Spojuje v sobě hned několik cílů. Posilování romské hrdosti, vzdělávání se o vlastní historii a kultuře, i ale motivování mladých Romů k zapojení do boje proti anticikanismu. Sebastian patří mezi účastníky letošního ročníku. V rozhovoru mluví o tom, co všechno pro něj bylo nové, i jaký význam za podobným typem vzdělávání spatřuje.
Tobě se nápad jet na letní školu od začátku zamlouval?
Já jsem pro všechno, takže jsem byl strašně moc rád, že tam můžu taky být. Říkal jsem si, že poznám nové lidi, bude spousta srandy a budu mít šanci zjistit, kdo vlastně jsem. To byl pro mě nakonec nezapomenutelný zážitek.
Co máš na mysli, když říkáš: „Zjistit kdo vlastně jsem”?
Nám Romům nikdo přesně neřekne, kdo vlastně jsme. Ale na tomhle táboře jsme alespoň trochu poznali naši historii. Kdo jsme byli, proč jsme byli, co jsme byli, co jsme zažili. Co je přesně naše kultura a tak. Takže si myslím, že jsem tím alespoň trochu zjistil, kdo doopravdy jsem.
Měl jsi příležitost nad podobnými věcmi přemýšlet už předtím?
Nepřemýšlel jsem nad tím poprvé, ale dříve to bylo jen když o tom se mnou mluvili rodiče. A jinak jsem se k tomu vůbec nemohl dostat. Tak proto jsem byl strašně rád, že jsem mohl být na takové akci.
Jaký jsi měl pocit z kolektivu mezi účastníky?
Jelikož to bylo pro osmnáctileté, tak pro mě to bylo lehce stresující. Mně je patnáct a říkal jsem si, že se tam nebudou chtít zahazovat s dítětem. Ale bylo to úplně naopak. Vlastně jsme se skamarádili hned. Opravdu, hodnější lidi než tam. jsem zatím asi nepotkal.
Vnímal jsi i to, že tam byli lidé s různým vzděláním, z různých zázemí a podobně?
Jo, určitě. Ti, co chodili na střední školu, mi dávali rady. Já teď na střední nastupuji, takže mi radili, na co si dát pozor a tak. A poradili mi třeba i se stipendiem.
Je něco konkrétního, co ti nějakým způsobem hodně utkvělo v hlavě?
Tak anticikanismus stoprocentně. A naše historie.
Bylo to poprvé, kdy ses seznámil s termínem anticikanismus?
Ano, to bylo poprvé. A pro většinu účastníků to bylo něco nového, stejně jako pro mě.
Probírali jste i, jak se projevům anticikanismu bránit?
Řešili jsme, co přesně anticikanismus je, a hlavně jak ho poznáme. No a potom, co jsem tohle pochopil, mě zajímala jenom jedna věc: „Jak se mám bránit, když to zažiju?“
A zrovna si pamatuji jeden příklad, který jsme řešili. Lektor Nikolas nám vyprávěl, že mu učitelka na základce řekla: „Ty jo, ty umíš dobře řvát. Vy to v sobě máte.“ No a tím asi myslela, že Romové jdou a řvou třeba po ulicích. Ptal jsem se Nikolase, jak bych na to měl reagovat a on se mě jenom zeptal, co by mě samotného napadlo. A mě napadlo, že bych řekl asi tohle: „Co tím myslíte vy? Jak jako vy?“ A Nikolas odpověděl: „No vidíš, to je úplně super. Ani jsem ti na to nemusel odpovídat.”
Takže důležité je prostě se ozvat?
To ano. Ale taky záleží na tom, jak se ozvu. Protože kdybych se ozval špatně, třeba bych na ni začal řvát, co si to dovoluje, nebo nějak sprostě, tak to taky není správné ozvání. Lepší je jen prostě se zeptat co tím myslí. A ta učitelka by se hned zarazila a bylo by jí jasné, že řekla něco špatně.
A historie tě tedy taky bavila…
Oni to totiž udělali tím nejlepším způsobem, kterým mohli. Každý jsme měli svojí roli a prožívali jsme to herecky. My jsme byli v roli Romů, kteří putovali po světě. Lektorky nám zavázali oči a vedli nás, třeba džunglí. Museli jsme se například schovávat, tak jako Romové v historii. Prostě jsme to tak mohli prožít. Kdyby tam člověk jenom seděl a poslouchal, tak by ho to za hodinu nebavilo a chtělo by se mu spát, nebo by nedával pozor. Ale oni to uspořádali takovým stylem, aby to všechny bavilo a zároveň, abychom si z toho všichni hodně vzali.
Jel bys na podobnou akci někdy zase rád?
Určitě ano. Slyšel jsem, že Jana (koordinátorka programu Jana Hejkrlíková) by to chtěla příští rok zase pořádat. A já bych za to byl strašně rád, kdyby to udělala znovu, protože takových akcí bychom potřebovali víc a pro mnohem víc lidí. Byli tam s námi lidi od nás z Písku, kteří tam přijeli s nastavením: „No, my jsme Cigáni, my jsme grázlové " Neříkám, že přímo tohle, ale něco podobného.
A já jsem absolutně nečekal, že si toho za ty čtyři dny vezmou tak moc! Po těch čtyřech dnech odjížděli s tím, že: „Ty jo, já nejsem Cikán, já jsem Rom, a naše kultura je bohatá, a já se za to absolutně nemusím stydět.“ Nikdy před tím totiž nebyl nikdo jiný, kdo by jim to pořádně vysvětlil, co to znamená, že jsou Romové. Tady to bylo poprvé, kdo se s nimi o tom někdo bavil.
Je ještě něco, co máš na srdci a chtěl bys to sdílet?
To, co mám na srdci je, že tyhle akce nejsou žádná ztráta času. Určitě ne. Potom, co jsem viděl, jaký s námi udělali pokrok. Tak asi jen aby takových akcí bylo víc. My jsme přijeli domů a ten program nám úplně chyběl. A to kluci z Písku tři dny nadávali, že ten program nechtějí. Pak přijeli domů a říkají: „Ty vole, nám chybí ten program. My bychom ho zase chtěli.”
Letní škola Jdeme dlouhou cestou se uskutečnila v rámci projektu We Are On the Long Way pod záštitou a finanční podporou ERGO Network.
Financováno Evropskou unií. Názory a stanoviska vyjádřená v tomto dokumentu jsou však výhradně názory autora (autorů) a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Evropské komise. Evropská unie ani poskytovatel grantu za ně nenesou odpovědnost.
