Marie Gottfriedová je ředitelkou Základní školy v Trmicích a zastupitelkou. Škola, pod vedením Gottfriedové, již od roku 2004 úspěšně uplatňuje systém inkluzivního vzdělávání. Na projektu Sar Upre! Jak na to! působí jako expert na inkluzi.
Je v České republice opravdu zapotřebí inkluzivního vzdělávání?
V České republice je velmi zapotřebí inkluzivního vzdělávání. Naše společnost je hodně rozdělená a není to přínosné pro žádnou skupinu lidí. Pokud se nám povede uvést inkluzivní vzdělávání do našeho vzdělávacího systému, v budoucnu to významně promění celou naši společnost. Uvidíme to tak, že na místo rozdělené společnosti budeme soudružní. Nebudeme sobecky orientovaní pouze na sebe. Budeme schopnější empatie a vzájemné podpory. Vzejde z toho zdravá společnost. Z těchto důvodů vnímám inkluzivní vzdělávání jako nezbytnost.
Jakou zemi můžete uvést příkladem v systému inkluze?
Těch zemí, kterým se daří lépe v současné době je víc. Opravdu bych ale ráda vyzdvihla severské země (Finsko/Norsko/Švédsko), které mají vzdělávání na opravdu dobré úrovni a je to na té společnosti vidět. Jsou to země, kde je nízká kriminalita, kde je ta společnost soudružná. Kde můžeme celkem bezpečně bez obav žít, protože lidé v sobě mají ukotvený hodnotový rámec, který se odráží ve všech aspektech jejich životů. Takto ukotvená společnost musí mít někde kořeny. Věřím tomu, že je to právě o vzdělávání. Vzdělávání, zaměřené nejen na encyklopedické znalosti, které se naučím, abych je u zkoušení odříkala a pak na ně zapomenu. Je to vzdělání, které je zaměřené na kompetence, na spolupráci, komunikaci, bádání, vlastní objevování světa. Naše společnost se k tomu musí posunout.
S čí pomocí se situace mění? Kdo je "agentem změn"? Státní sektor nebo neziskovky?
Jsou to hlavně neziskové organizace a učitelské či pedagogické kolektivy. Bohužel bych řekla, že účast státu je v tomto případě poměrně slabá. Náš stát nemá jasnou vizi a nemá hodnotově vyznačené, jak by vzdělávání mělo fungovat.
Setkala jste se s podporou od ministerstva školství?
S ministerstvem školství jsem před pandemií měla pouze formální vztah. Vše se změnilo s příchodem COVID-19. Osobně jsem navázala užší kontakty s ministerstvem školství. Vnímám z jejich strany daleko větší ochotu naslouchat. Momentálně řešíme míru podpory v metodických materiálech. Vnímám situaci pozitivně. Je strašně důležitá i mezinárodní spolupráce.
Jaká byla vaše cesta k inkluzi?
Začala, když jsem se před 16 lety stala ředitelkou na škole. Hned první školní rok přišli rodiče, kteří žádali o přijetí tělesně postižené dcery do naší školy. Jsem za to hrozně vděčná, protože hned na začátku své kariéry jsem přišla do styku s odlišností. Každé dítě je jiné, to je realita života. Dívka byla moc šikovná, inteligentní, empatická. Opravdu šlo jenom o technické záležitosti - postavit rampu, výtah, aby se mohla dostat do školy. Postupně jsem přicházela na to, že mnohem těžší jsou příběhy dětí, kteří se jako handicapovaní nejeví... Je to naší povinností postarat se o všechny děti. My musíme vytvářet podmínky pro jejich růst, proto jsme pedagogové, proto tu vlastně jsme...
Rozhovor a text: Vladislav Nagaitcev
Na další novinky tohoto projektu se podívejte níže. Starší naleznete v sekci NOVINKY
