Běloruské volby roku 2020 vedly ke zvolení autoritativní prezidentské figury Alexandra Lukašenka. Situace se zkomplikovala pro mnoho lidí, kteří se začali ocitat v nejistotě či nebezpečí. Cesta mladého muže Gleba do České republiky byla dlouhá. Přijetí nepříznivého osudu se smířlivým optimismem mu pomáhalo vypořádávat se s komplikacemi. Se Slovem 21 přišel do kontaktu skrze projekt Nový domov, který pomáhá držitelům mezinárodní ochrany zorientovat se v těžko pochopitelných okolnostech života v nové zemi.
Jaké byly okolnosti vašeho odchodu z Běloruska?
V Bělorusku jsem nebyl už tři a půl roku a za tu dobu se hodně věcí změnilo. Změnily se moje životní názory a dá se říct, že můj život se rozdělil na období do odjezdu a po odjezdu. Občas je složité vzpomínat na důvody, proč jsem odjížděl. Protože ty tři roky byly emocionálně intenzivní. Ne špatně, ale bylo toho hodně a někdy potřebuji čas, abych si na něco vzpomněl. Jedním z důvodů byla politická situace v Bělorusku. My jsme se přestěhovali spolu s mým kamarádem do Kyjeva na Ukrajinu. Měli jsme na rozhodnutí ohledně odjezdu jen měsíc. Ten kamarád totiž předtím pracoval v milici – to je běloruská policie. Potom, co skončil, mu řekli, že má měsíc na to, aby se někam schoval.
Takže jste odešli dohromady?
Ano, dohromady. Další zlomový moment pro mě nastal, když mi řekl: „Kamaráde, jestli za tebou dnes nepřišli, přijdou jindy. Existuje seznam jmen, a tvoje jméno na něm je. Nepřišli za tebou jenom pro to, že před tebou byli na řadě jiní. Je to jenom otázka času.“
Nevím, proč jsem se na tom seznamu tehdy objevil. Věděl jsem ale, že je lepší odejít než zůstat a čekat, co se mnou bude dál.
A jak dlouho jste byli v Kyjevě?
Od začátku listopadu 2021 až po začátek března 2022, takže asi čtyři měsíce.
Proč jste potom přišli zrovna do České republiky?
Protože to bylo po cestě, pryč z Ukrajiny. Neměl jsem žádný konkrétní plán, ani jsem před začátkem invaze neplánoval stěhovat se pryč z Ukrajiny. Všechno, co se dělo potom, byla intuice a náhoda. Nejsem moc intuitivní typ, ale tenkrát mě ta intuice vedla zrovna sem. Nevěděl jsem proč.
Podle údajů ministerstva vnitra je teď v České republice kolem sedmi tisíc Bělorusů, jste s některými z členů této komunity v kontaktu?
Nejsem. Znám tady několik Bělorusů, se kterými se bavím, ale většinu času se vídám s Čechy nebo Ukrajinci.
Lidem, kteří se rozhodnou do Běloruska vrátit, často hrozí bezprostřední nebezpečí. Přemýšlel jste vy někdy o návratu? Existuje vůbec nějaká tendence lidí se vracet?
Ano, tendence je. Zrovna včera u mě byl na návštěvě kamarád z Běloruska. Měli jsme rozhovor o vracení se zpátky. On nemá žádnou politicky závadnou minulost, odstěhoval se do Polska, ale domů se jednou za čas vrací. A už jenom proto, že má v pase razítka z Ukrajiny, vznikají na hranicích při návratech do Běloruska často problémy. Na těch hranicích je to opravdu docela ostré.
Taky mi říkal, že má v Polsku běloruskou kamarádku, která dala ze zahraničí like nějakému opozičnímu příspěvku. Když se potom vrátila domů, oni ten like dohledali a zavřeli ji na několik dní do vězení. Jenom kvůli tomu, že dala jeden like nějakému příspěvku. To je crazy.
Takže pro vás návrat už není možnost?
Není, smířil jsem se s tím. Neříkám, že je to smutné. Prostě to tak je. Někdo to má horší, někdo lepší.
Jste pořád v kontaktu s lidmi z Běloruska?
Ano, pořád jsme v kontaktu se známými. Volám rodičům a občas sem za mnou přijíždějí kamarádi, když mají možnost dostat vízum.
A jaký byl váš příjezd do Čech?
Uf! (smích) První noc v Praze jsem strávil v nočním klubu Ankali. To byl asi taky výsledek intuice. Nevěděl jsem o Česku vůbec nic, v Praze jsem se nevyznal a první noc jsem skončil zrovna tam. Když jsem přijel, hledal jsem nějakou ubytovnu nebo hostel alespoň na první noc. Našel jsem webovou stránku, kde Češi nabízeli ubytování příchozím. Narazil jsem na kontakt jednoho kluka, který mi byl ochotný pomoct. A on mi řekl, že nás nechá u sebe rád, ale může až zítra, protože zrovna dnes v noci bude mít DJ set v klubu Ankali. Já jsem celou tu noc stejně neměl co dělat, tak jsem mu řekl, ať mi pošle adresu, že taky dorazím. Doteď jsme spolu dobří kamarádi.
Jak náročné pro vás bylo získat mezinárodní ochranu?
Nebylo to lehké. V Praze jsem věděl jen o kongresovém centru, ve kterém stál obrovský stánek, kde se pomáhalo uprchlíkům. Ale tam pomáhali jenom ukrajinským občanům nebo lidem s trvalým pobytem na Ukrajině, což jsem neměl. To jsem zjistil až tam u stánku. Celý další týden po noci v Ankali jsem jezdil na různá místa v Praze, na Ministerstvo vnitra... A zjišťoval jsem, co mám dělat a jak se tady můžu legalizovat.
Ve finále jsem odjel do Brna, tam existuje uprchlický tábor, ve kterém jsem nakonec strávil dva týdny. Měl jsem pohovor, pak jsem dostal kartičku žadatele o azyl, kterou jsem musel jen jednou za půl roku prodlužovat.
Jak jste se dostal k projektu Nový Domov?
Ta otázka by měla být položená obráceně. Spíš se ptám, jak se ten projekt dostal ke mně. Mně jednou zavolala paní, která tu pracuje – Tihana Valent. Řekla mi, že tu bude probíhat setkání o integračních otázkách. Tak jsem se přihlásil.
Byla pro vás účast na kurzu užitečná?
Užitečné to určitě bylo, zároveň jsem všechny ty informace ale dostával až po třech letech. Ten seminář byl totiž teprve před třemi měsíci.
Pro mě bylo dobré hlavně to, že jsem byl obklopený opravdu skvělými lidmi. Čechy, kteří se vyznali v právních a sociálních záležitostech. Za to jsem strašně vděčný.
Co pro vás byla největší bariéra po příjezdu do Čech?
Nejzákladnější bariéra byla jazyk. Na začátku jsem mluvil anglicky, češtinu jsem se začínal postupně učit. Prvních pár hodin češtiny jsem měl v tom uprchlickém táboře. Taky jsem koukal na videa na youtube, ale hlavně jsem se učil přes přímou komunikaci s lidmi.
A jak se vám tu po třech letech žije?
Krásně. Momentálně pracuju v kuchyni, taky pomáhám sochařům při vyrábění betonových forem, a hlavně jsem se tu naučil vyrábět keramiku. Teď jsem dokonce začal dělat kurzy keramiky pro další lidi. K tomu jsem se dostal tady, měl jsem hodně času vymýšlet nové věci… Znovu to bylo tak, že si koníček vybral mě spíš než já jeho. Protože keramická dílna byla hned v sousedním domě vedle místa, kde jsem bydlel.
To zní, jakoby si všechny věci hledaly vás, spíš vás než vy je.
Vlastně ano. Když se ohlížím dozadu, přesně tak to je. Líp bych to neřekl.
Sledujete situaci v Bělorusku?
Teď hlavně jenom skrze přátele a známé. Během prvního roku jsem to sledoval docela intenzivně, ale pak mi to spíš jen ubíralo síly.
Napadá vás něco, co byste chtěl vzkázat lidem z Běloruska, kteří do Čech přicházejí?
Kamarádům, kteří sem za mnou přijíždějí na návštěvu, ukazuji neturistickou Prahu, beru je do přírody a tak. Ale lidem, kteří jsou v Bělorusku, a přemýšlí o tom odstěhovat se pryč natrvalo většinou říkám to, že dobře je vždycky tam, kde zrovna nejsme.
Když se přestěhuješ, neznamená to, že se život zlepší. Všude se musíš vzdělávat, pracovat a komunikovat s lidmi. Zbavíš se nějakých problémů, ale vždycky budeš muset čelit jiným komplikacím. Ale když zůstanete, nic se nezlepší tak jako tak.
.jpg)
Rozhovor vedla Sára Procházková.
Rozhovor vznikl v rámci projektu Nový domov v ČR 2024–2026, který je spolufinancován Evropskou unií.
