Zakazování dětem mluvit ve škole romsky. Osočení z neplacení nájmu jen kvůli barvě pleti. A příběh maminky, která prošla koncentračním táborem a o desítky let později ji parta skinheadů vykopla z tramvaje. Marcela Surmajová si nese vzpomínky, na které se nezapomíná. A právě ty teď zaznívají i na divadelních prknech – stala se jednou z tváří inscenace Slova 21 „Příběhy přeživších“. Představení vychází z autentických životních zkušeností Romů a vystupují v něm potomci přeživších romského holokaustu. Otázky generačních traumat se tak v ději prolínají se současnými palčivými otázkami.
Čím se zabýváte, když zrovna nehrajete divadlo?
Tak teď jsem doma, ale jinak jsem pracovala jako asistentka pedagoga na Cimburačce. (ZŠ Cimburkova) A předtím jsem pracovala ve Státním zdravotním ústavu jako mediátorka.
A co vás přivedlo ke Slovu 21?
Já jsem hodně sledovala Slovo 21. Líbily se mi jejich projekty a vůbec ta práce. No a po čase tady začala pracovat moje vnučka. Mně se líbilo, co všechno Slovo 21 dokáže udělat pro Romy. Doučování například. Dokud jsem pracovala ve škole, tak jsem na Slovo 21 odkazovala rodiče, když měli nějaký problém. Ať sem jdou a poprosí o pomoc. Vždycky jim tu někdo pomohl.
A nabídka účinkovat v divadle se k vám dostala přes vnučku?
Ano, přes vnučku. Protože vnučka věděla, že moje maminka byla v koncentráku a že mi toho hodně vyprávěla. A já jsem to chtěla hned vzít! Neváhala jsem vůbec.
Divadlo utlačovaných je dost specifická forma. Vy nehrajete jenom roli, kterou vám někdo napsal, ale musíte jít ven s často velmi osobními věcmi...
Přesně tak, tohle je všechno ze života. Všechno, co se tam hraje, je pravdivé. Jsou tam věci ze školy, jsou tam příběhy, když se my Romové ucházíme o práci a tak dál.
Jaké pro vás bylo sdílet během zkoušení tyhle osobní věci?
My jsme si s ostatními rychle padli do oka. Hned po seznamování a začátku zkoušení jsme se začali mít rádi. Dáváme na sebe pozor a upozorňujeme se třeba: „Běž se napít,“ a tak. Fakt myslím, že máme moc hezký vztah, takže jsme se tam hned cítili dobře.
Už jsme narazily na to, že inscenace je složená z autentických prožitků vás účinkujících. Z jakých příběhů jste vycházela třeba vy?
Hodně jsem čerpala z věcí, které se děly, když jsem pracovala ve škole. Tam chodila například i moje vnučka. Dneska je jí dvacet dva let, ale když byla, myslím, v osmé třídě, tak měla velký problém s jednou paní učitelkou. Tahle paní učitelka se zeptala na nějakou otázku, a když se děti hlásily, tak obešla mojí vnučku a řekla: „Ty to stejně neumíš, protože jsi socka." A to jsem šla hned řešit s panem ředitelem. Když jsem tam seděla v ředitelně, tak jsem říkala téhle paní: „Paní učitelko, já vám něco povím. Tak jak se k žákovi chováte vy sama, tak se k němu budou chovat i jeho spolužáci. Když vy ukážete, že ji máte ráda, že ji berete tak jako každého, tak to budou dělat i děti ve třídě.“ Nakonec mi tam jako asistentce pedagoga neprodloužili smlouvu, ale zažívala jsem tam teda hrozné věci.
Můžete to rozvést?
Myslím hlavně chování k žákům ze strany vedení. Tam si nikdo nedělá servítky říct třeba: „Ty blbče jeden, vy jste úplný kreténi." Nebo se třeba stalo, že asistentka řekla dětem: „Tady se romsky mluvit nebude." A to už jsem nemohla být zticha a říkám jí: „Ty si uvědom, že učíš v romské škole a buď ráda, že tady ty Romy máš, protože jinak bys neměla práci.“
Proč vám nakonec neprodloužili smlouvu?
Já jsem šla na chodbu, když zrovna měla dozor jedna paní učitelka. Ta tam stála a křičela na děti: „Přestaňte! Běžte!" Ale jakým způsobem? „Běžte do třídy!“ Jak gestapo. To byli kluci v osmé, deváté třídě. No tak to je jasné, že nás mají na háku. A ona na ně řvala a řvala. Já jsem jim lehce romsky řekla: „Okamžitě běžte do třídy,“ a oni mě poslechli. To se jí nelíbilo, tak šla hned k ředitelovi si stěžovat. Hodně mě to mrzelo, protože mě strašně baví práce s dětmi.
Dokud jsem pracovala ve škole, tak jsem na Slovo 21 odkazovala rodiče, když měli nějaký problém. Ať sem jdou a poprosí o pomoc. Vždycky jim tu někdo pomohl.
Takhle, jak ty zážitky teď vyprávíte mně, jste je vyprávěla ostatním během zkoušení inscenace?
Ano. Takhle jsme si vyprávěli navzájem a postupně jsme to dali dohromady. Tohle třeba byly věci, ze kterých jsme vycházeli. Takové prožitky se do toho potom promítly všechny. My jsme mluvili a mluvili, Dana a Líza (lektorky Dana Moree a Líza Urbanová) si všechno psaly a pak z toho poskládaly děj. Například z mého života je tam taky příběh, který se stal o povodních. To bylo, když jsme se šli s manželem hlásit o náhradní ubytování. Stáli jsme v řadě, a úřednice na nás: „Ne, ne, tady nestůjte, vy běžte tam!“ Mně se to hned nezdálo, proč mám jít do jiných dveří, když všichni stojí tady. A ona mi povídá: „Vy běžte tam, tam jsou neplatiči.“ Já na ní koukám a říkám jí: „Vy mě hodnotíte podle barvy pleti? Proč mě jako posíláte mezi neplatiče?“ Ale já jsem věděla, že tam nepatřím. Tak jsme se s manželem sebrali a šli jsme na policii, kde nám hned pomohli. Poslali s námi jednoho policistu, který si vyžádal můj spis. Tam nebylo vůbec nic, samozřejmě, a tak nás museli spravedlivě řešit. Tak zrovna o tomhle v divadle mluvím. Nebo taky o tom, jak maminku kopli skinheadi.
To už si nevybavím.
To říkám: „Pamatuješ si, jak tetu kopli a vyhodili jí z tramvaje?“ Ten příběh se stal mamince, ale protože maminky tam bylo hodně, změnili jsme to na tetu. Oni ji normálně nakopli a vyhodili z tramvaje. Měla tady na noze obrovskou modřinu, jak spadla. Když jsme za ní šli na Bulovku a viděli jí tam, mysleli jsme si, že nás raní mrtvice.
A zároveň teda všichni sdílíte rodinnou minulost v romském holokaustu.
Ano. Většina našich rodičů, nebo prarodičů. Jako moje maminka.
Je to zkrátka tak, že z těch romských rodin tam skoro vždycky někdo byl. U nás o tom mluvila maminka pořád. Někdy se rozplakala a už nemohla vyprávět dál.
Máte pocit, že je tohle téma ve společnosti ještě stále tabu?
Lidi to opravdu často nevědí. To povědomí by se mělo rozšířit, abychom věděli, co se opravdu stalo. Pořád je to hodně zpochybňované. V romských rodinách se o tom ale vypráví. Je to zkrátka tak, že z těch romských rodin tam skoro vždycky někdo byl. U nás o tom mluvila maminka pořád. Někdy se rozplakala a už nemohla vyprávět dál. Její příběh je sepsaný na stránkách Paměti Národa. Můžete si jí najít pod jménem Marie Kormanová.
Už máte za sebou pět repríz. Jaké byly reakce?
Hodně se to líbilo. Pokaždé byl potlesk. A lidi to hodně chápou. Já jsem tam měla vnučku, které je deset let a ptala jsem se jí: „Tinko, rozuměla jsi tomu?" A ona hned odpověděla, že rozuměla a začala mi povídat, o čem to bylo. A teď budeme vlastně hrát pro děti na druhém stupni. Jsem zvědavá, jak na to budou reagovat. Bylo by to zapotřebí hodně hrát na školách a na gymnáziích, protože tam se často diskriminace pořád děje.
Rozhovor vznikl v rámci projektu Příběhy přeživších, který podpořila Nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (EVZ).
Tento text nevyjadřuje názor Nadace EVZ. Autor nese odpovědnost za veškerá tvrzení obsažená v tomto textu.
