Viktoria přijela do Prahy se synem v reakci na narůstající tenzi v Doněcké oblasti už před šesti lety. Při vzpomínce na první týdny v Česku tvrdí, že se cítila ztracená. Mluví o těžkostech spojených s hledáním práce i rozporuplných pocitech z nového prostředí. Zorientovat se, jí pomohl mimo jiné projekt Slova 21 Nový domov, který nabízí pomocnou ruku držitelům mezinárodní ochrany. Dnes Viktoria zkušenosti s migrací a hledáním klidu daleko od domova předává dál v organizaci InBáze. A pomáhá lidem ve stejné situaci, v jaké se před šesti lety ocitla ona.
Do Česka jste přijela před šesti lety, ještě před vypuknutím plnohodnotného konfliktu na Ukrajině. Jaké jste měla první pocity z nového místa?
Ano, přijela jsem před šesti lety. Ale důležité je říct, že já jsem z Dnipra, což je blízko Doněcké oblasti. Takže nás hodně zasáhl už ten první konflikt v roce 2014. Všichni jsme věděli, že přijde válka. A to je důvod, proč jsem tady. A pocity z nového místa? My už jsme se v Praze předtím byli párkrát podívat. Ale ty první pocity byly jako: „Proč jsem tady? Co tady dělám? A co tady budu dělat a k čemu tohle všechno potřebuji?“ Asi jsme všichni byli trochu ztracení.
Proč jste si nakonec vybralo zrovna Česko?
Hlavně proto, že je to blízko. Jsou to dvě hodiny letadlem. A také kvůli tomu, že čeština je slovanský jazyk. Je nám to bližší stejně jako kultura a mentalita. A také proto, že syn chtěl studovat technický obor na ČVUT. On se zajímal o robotiku, chodil na různé soutěže… Tak jsem mu vyšla vstříc i s výběrem místa.
Co pro vás v Česku představovalo největší překážky?
Možná hledání práce. Já jsem nechtěla pracovat jako všichni cizinci. Nechtěla jsem uklízet jen proto, že jsem cizinka. Hledala jsem možnosti, jak dělat něco jiného.
Čeština je sice slovanský jazyk, ale jak jste na začátku překonávala jazykové bariéry?
Já jsem se ten jazyk učila asi prostě komunikací. Hned jak jsem přišla do Česka, jsem se pohybovala v české komunitě. Všichni moji sousedi byli Češi. I syn hned šel na český gympl a všichni jeho kamarádi byli Češi. Takže to mělo velký podíl na učení.
Chápu, že ty první týdny v Česku nebyly jednoduché. Ale je něco, na co z toho období vzpomínáte dobře?
To souvisí s českou komunitou. Hned od začátku jsem měla pocit, že mě vzali mezi sebe. My jsme sem přijeli na první adventní týden. Na to vzpomínám ráda. Náš první měsíc tady byl takový sváteční, takové prázdniny. Byly Vánoce, Praha byla krásná…
Jak tu změnu prostředí prožíval syn?
Jemu bylo v tu dobu patnáct let. Neříkám, že to pro něj bylo jednoduché, ale ani to nebylo hrozné. Pořád mohl být se všemi v kontaktu přes internet. Těžké to teda bylo trochu proto, že byl zrovna covid. To ještě bylo takové nejisté období. Ale jinak si nevzpomínám na nějaké zásadní překážky.
Jak vám v tomto období pomohl projekt Nový domov?
Do projektu Nový domov jsem se zapojila v rámci naší integrace. Každý žadatel o azyl dostal nabídku od Ministerstva vnitra zúčastnit se integračního programu. A ta zkušenost byla dobrá. Bylo to o takovém právním minimu. Ale byla jsem v kontaktu i se sociální pracovnicí a to mi taky hodně pomohlo, protože jsem neměla svůj notebook. Oni mi ho pomohli sehnat. Pomohli mi s čímkoliv, co by cizinka v Česku mohla potřebovat. Takže to byla dobrá zkušenost.
Dnes sama pomáháte v InBázi. Jak přesně?
Já pracuju jako interkulturní pracovnice. Což teď momentálně znamená hlavně administrace a organizace. Dělám administraci kolem kurzů, jako je například kvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách nebo základy interkulturní práce. Taky poskytuji takové základní informace pro cizince. Všechno co se týká zaměstnání, možnosti podnikání a podobné věci.
Zmiňovala jste, že cizinci v Česku často pracují hluboko pod svou kvalifikací. Reflektujete v InBázi tento problém?
Ano, to hodně řešíme. Většina žen, které přišly po začátku války, vůbec nevěděly, co bude dál. Možná vůbec nechtěly pracovat, protože měly pocit, že se brzy vrátí. Ale teď už vidím, že hledají normální zaměstnání, nechávají si například uznat diplom, dělají si rekvalifikace… Takže ta situace se opravdu zlepšuje.
Vnímáte teď tedy Českou republiku alespoň částečně jako nový domov?
Já se tu pořád necítím jako doma. Asi hlavně proto, že nemůžu jet na Ukrajinu. Na druhou stranu, mám tady kamarády, zázemí. Stejně ale nemůžu říct, že bych tu byla na sto procent doma. Možná na devadesát. Budoucnost ale vidím určitě tady. To hodně souvisí i se synem. Ten tu určitě bude chtít zůstat, je mu tady dobře a chce dál studovat.
Rozhovor vznikl v rámci projektu Nový domov v ČR 2024–2026, který je spolufinancován Evropskou unií.
