Kseniia Zakharova je vědkyně, vysokoškolská pedagožka a malířka původem z Ukrajiny. V Česku je od dubna 2022. Se svým domovem na Ukrajině se loučila už podruhé, v roce 2014 byla totiž nucena opustit Krymský poloostrov po jeho anexi Ruskem. Svoji zkušenost přetavila do arteterapeutické metody, Petrykivske malby, kterou společně se Slovem 21 představila ukrajinským uprchlíkům.
Co jste dělala ve chvíli, když jste dozvěděla, že naplno vypukla válka na Ukrajině?
To, že na Ukrajině začala totální invaze Rusů, jsem se dozvěděla jako jedna z prvních, protože jsem byla dva kilometry od vojenského letiště ve městě Gostomel, které Rusové začali bombardovat v 5 hodin ráno 24. února. Popadla jsem dvě děti, plátna na obrázky, které stály na chodbě, a rozběhli jsme se směrem na Karpaty. Moje matka odmítla jet, protože nevěřila v opakování krymského scénáře. To jsme se tehdy už jednou museli evakuovat. Potom, co se mé matce podařilo uprchnout do bezpečí, jsem přijela s dětmi do České republiky.
Čemu se v Česku konkrétně věnujete?
Pedagogice a vědě, na Ukrajině jsem učila na Národní ekonomické univerzitě a zabývala se rozvojem vědy o konkurenčních strategiích. Po začátku války v roce 2014 jsem strávila spoustu času dobrovolnickou prací, pomáhala jsem vojenským rodinám i samotným válečným veteránům získat novou kvalifikaci a všemožně jsem pomáhala v jejich začlenění do společnosti. Vyvinula jsem a zavedla arteterapeutický program, jehož základem je ornamentální dekorativní umění: Petrykivska malba. Právě díky tomu jsem poznala neuvěřitelné lidi, kteří vědí, co to znamená být uprchlíkem. Pochopila jsem také důležitost práce s národním zdravím, a proto pořádám workshopy pro uprchlíky z Ukrajiny, ale nejen pro ně. Umění přece, jak víme, nemá barvu pleti, nepodléhá odsouzení a nevzbuzuje otázky, přináší potěšení a léčí. Nemohu tady najít stálou práci, ale podílím se na mnoha projektech, které obecně souvisejí s integrací uprchlíků z Ukrajiny.
„Ztratili jsme vše, co mým dětem dávalo klid, duševní teplo a pocit rodinného kruhu. S projevy xenofobie a rasismu jsme se setkali na vlastní kůži,“ říká Kseniia Zakharova, vědkyně, vysokoškolská pedagožka a malířka původem z Ukrajiny.
Jak zvládají život v Česku Vaše děti?
Děti se adaptovaly velmi dlouho a velmi bolestivě, protože jsme doslova ztratili naprosto všechny kontakty s našimi blízkými. Ztratili jsme vše, co mým dětem dávalo klid, duševní teplo a pocit rodinného kruhu. S projevy xenofobie a rasismu jsme se setkali na vlastní kůži. Šlo o šikanu ve škole mého nejstaršího syna, o špatný přístup rodičů ve školce, o agresivitu na ulici kvůli ukrajinské SPZ mého auta. Po naučení jazyka a začlenění se do české společnosti jsem si uvědomila, že moje práce hlavně pomáhá mým dětem. Protože komunikujeme se slušnými, inteligentními a zajímavými lidmi.
Jste ve spojení s rodinou nebo přáteli na Ukrajině?
Můj manžel je veterán z rusko-ukrajinské války a je na Ukrajině. Může odjet za námi, ale neudělá to, protože pomáhá svým bratrům a všemožně podporuje ekonomiku země, která bojuje za svou svobodu krví a smrtí. Na Ukrajině je, jak už jsem říkala, moje matka a moji nejbližší.
