Projekt Mluv nahlas zaměřený na osvětu v oblasti domácího násilí v romské komunitě běží už od září roku 2023. Za tu dobu urazil pod vedením koordinátorky Claudie Laburdové dlouhou cestu. V centru rozličných aktivit stojí snaha o informování žen, že násilí v jakékoliv formě není v pořádku a že tíživé situaci nemusí čelit samy. V rámci projektu byly založeny svépomocné skupiny v pěti českých městech, ve kterých ženy získaly příležitost reflektovat své vlastní zkušenosti a diskutovat o cestách, jak z toho ven.
Jaká byla prvotní myšlenka za vznikem projektu Mluv nahlas?
Nosné téma projektu je prevence domácího a genderově podmíněného násilí v romských komunitách. Samozřejmě víme, že jde o celospolečenský problém a že v majoritě se už na problematiku domácího násilí upozorňuje delší dobu. Přece jen jsme se ale trochu báli do toho takříkajíc šlápnout a toto téma začít nějakým způsobem otevírat nebo s ním pracovat. Ale už v předešlých projektech jsme na problematiku domácího násilí občas naráželi. Lokální koordinátorky samy začaly postupně upozorňovat na různé příběhy žen v rámci lokálních skupin, tehdy ještě věnované komunitnímu organizování. Takže bylo jasné v čem chceme nadále pokračovat.
Kolik lidí bylo do příprav projektu zapojených?
Pět koordinátorek v pěti městech ČR, každá má pod sebou ve skupině deset žen. Cílová skupina je tedy padesát žen, ale samozřejmě že když se jedna žena dozví novou informaci, například, kde hledat pomoc, pokud někdo trpí domácím násilím, úplně přirozeně potom informace putuje dál.
V rámci projektu se pracuje s pojmem prevence domácího násilí, co si pod touto prevencí můžeme představit?
Pro nás jde hlavně o to, otevírat téma domácího násilí, začít o něm mluvit nahlas. Říct, že to není v pořádku, a že ženy, které nějakou formou domácího násilí trpí, by neměly být zticha. Protože v romských komunitách je to dost často tabu, nemluví se o tom. A bohužel to ženy často vnímají jako běžnou součást života. Po nějaké době si zvyknou a zkrátka to berou tak, jak to je. Dost podobné to asi je i v majoritě.
Ale v romských komunitách se z toho prostředí možná hůř dostává. Romské ženy k domácímu násilí každopádně často přistupují jako k běžné součásti života.
Občas možná přetrvává pocit, že domácí násilí je v rámci romských komunit zakořeněné v tradicích...
Tak to rozhodně není. Taky jsem to kdysi zaslechla, ale domácí násilí opravdu do žádných zvyků nepatří. Samozřejmě se nám stává, že občas slýcháme: „Ale u nás romáků je to normální.” Ale odpověď zní, že prostě není. Neexistuje žádné pravidlo, že muž je tak na výši, aby mohl doma svoji ženu uhodit, nebo jí nějak jinak ponižovat či jí jiným způsobem utlačovat.
Jak se snažíte ženy v rámci projektu podpořit?
V rámci projektu Mluv nahlas jsme se rozhodli téma otevírat, diskutovat a předávat o něm informace. Především o různých formách domácího násilí. O tom, že nejde jen o fyzické násilí, ale že existuje i psychické, sociální, ekonomické, sexuální…
Snažíme se ty informace dostat k těm ženám, které je potřebují. A pak samozřejmě také šíříme informace o tom, kde hledat pomoc v případě, že nějaká žena z takového kruhu násilí chce vystoupit. Pokud se žena skutečně rozhodne ukončit nějaký patologický vztah, potřebuje informace, kde hledat pomoc.
V projektu máme pro tyto případy odbornici z psychologické poradny, shodou okolností také Romku, což je skvělé, protože rozumí tomu kontextu. V případě, že najdeme nějakou ženu, která by chtěla řešit svou stávající situaci, tak tato odbornice jí pomůže v prvotní fázi a když tak ji nasměruje dál na odborníky v organizacích jako je Rosa nebo Acorus. Tam ženy dostávají podporu ve formě terapeutek, které je provází celým tím procesem případného odchodu, sestavují tzv. bezpečnostní plán. Pouze ale ve chvíli, kdy se skutečně rozhodnou, že v tom vztahu nechtějí být – to je hrozně důležité. Oběť domácího násilí nesmí být natlačena do nějakého rozhodnutí. Ta žena se musí rozhodnout sama. To je úplně základní pravidlo. My ale zkrátka nejsme sociální služba. Neumíme pomáhat obětem domácího násilí ve smyslu provázení jich celým tím postupem, proto to raději necháváme na odbornících.
Otázkami spojenými s domácím násilím v romské komunitě už se zabýváte dlouho. Na co jste přišli?
Já jsem si myslela, před těma dvěma lety, že bude těžké toto téma otevírat. Že ženy nebudou chtít být sdílné, a až se v rámci svépomocných skupin bude po nějaké době mluvit o projevech nebo formách domácího násilí, tak se leknou a utečou. Ale to se nestalo. To znamená, že už je konečně pravý čas pro tuto debatu. Byla jsem překvapená, kolik žen sdílelo své vlastní zkušenosti, nebo zkušenosti svých blízkých, a kolik žen mělo radost, že se o tom konečně mluví.
Naše výhoda je každopádně v tom, že máme koordinátorky v daných městech, které už v lokalitách pracují několik let, a fungují jako takové přirozené autority, mají důvěru lidí, a hlavně žen ve skupinách. Takže témata, která přináším, berou ženy z cílových skupin dobře, diskutují o nich, jsou schopné o čemkoliv mluvit.
Zní to tak, že měly romské ženy téma domácího násilí v sobě dlouho uzavřené a vítají možnost se otevřít.
Přesně. To se nám dokonce objevuje ve zprávách od koordinátorek. Když jsme došli k tématu domácího násilí, tak jejich zpětná vazba je, že jsou rády, že o tom konečně někde otevřeně mluví. Je v tom nějaká forma terapie.
Všechny tyto aktivity se hodně zaměřují na ženy. Přemýšleli jste někdy i o dialogu s druhou stranou, tedy s mužskou částí celé problematiky?
V rámci současného projektu Mluv nahlas jsme si to ještě nedovolili, přece jenom to byl takový prvotní výkop v tomto tématu. Nicméně plánujeme pokračování projektu na další dva roky a tam už do některých aktivit muže zapojujeme. Počítáme s metodou, která se jmenuje divadlo utlačovaných, a u toho už muži budou přítomni a budeme i s nimi diskutovat, jak to vidí. Takže po lehkých krůčkách postupujeme dál a dál. Ale například na workshopech, které jsme měli teď na podzim, jsme se mimo jiné hodně bavili i o výchově další generace. Ženy jsou samozřejmě součástí výchovy svých dcer a synů. Vznikla tam docela hezká diskuze o výchově kluků a holek. O tom, jak spousta věcí pramení už z dětství, z výchovy. Tak třeba i skrz to. Snažíme se k celé té problematice přistupovat z různých stran, zeširoka.
Jaké všechny aktivity do projektu spadají?
Tak to je letní škola, která už proběhla, výzkum, který teprve bude prezentovaný v rámci Khamora, a potom svépomocné skupiny v pěti městech. Teď už máme poslední fázi projektu, v rámci které připravujeme podcasty a spoty. Vznikne série čtyř od každého a jsem zvědavá, jak to dopadne, do něčeho takového se pouštíme poprvé.
O jaké podcasty a spoty jde?
Budou tak nějak nahlížet na celý ten projekt. Určitě bude součástí debata o výzkumu i o jednotlivých aktivitách. Rádi bychom se bavili s odbornicí, která pracuje s oběťmi domácího násilí, o konkrétních formách pomoci. A poslední dva podcasty bychom věnovali přímo obětem domácího násilí. Zatím souhlasily čtyři ženy, které něco takového prožily a mají to naštěstí za sebou. Mají to zpracované a rády by daly vědět ostatním ženám, aby si podobné zacházení nenechaly líbit.
Co stálo za myšlenkou, že potřebujeme výzkum o domácím násilí v romské komunitě?
Žádný takový výzkum v romských komunitách v České republice nebyl realizovaný. Samozřejmě existují výzkumy obecné, nevíme ale, kolik romských žen odpovídalo. Tak jsme si říkali, že než projekt rozjedeme na plno, bylo by dobré výzkum mít. Abychom viděli, jak ty ženy rozeznávají různé formy domácího násilí a jestli se vůbec o tomto násilí v romských komunitách už má mluvit, jestli už je ten správný čas, což se ukázalo, že ano.
Můžete už mluvit o tom, jaké výsledky z výzkumu vzešly?
Právě že ještě nemůžu. Prezentace proběhne až na Khamoru, a to 31. května v sobotu od dvou hodin v Hotelu Olšanka. Představíme celý projekt i výsledky výzkumu, který bude prezentovat. Selma Muhič Dizdrarevič. Práva ona připravila dotazník, vyhodnocení i celou výzkumnou zprávu, je tedy nejvíc erudovaná o výzkumu mluvit.
Projekt "Mluv nahlas", registrační číslo CZ.03.02.03/00/22_044/0002151 je financován z Operačního programu Zaměstnanost plus.
Projekt je financován Evropskou unii.
