Kdo dobře poslouchal, možná se dozvěděl leccos o vlastních tužbách, starostech, i radostech. Večer ve znamení romské tradice vakeriben (vyprávění) se nesl v režii členek romského klubu spisovatelů Paramisara, jejichž příběhy se dotýkaly tématu romské rodiny. Vyprávělo se o zážitcích, které provází smutek i smích. V očích příchozích byl ale především vidět pocit sdílené zkušenosti. Mluvilo se o emocích a životních situací, které si prožila většina z nás. I hudebníci ze skupiny Gipsy Brothers s Davidem Krausem se nakonec pustili do vyprávění a večer utekl až příliš rychle.
Kampa je v pondělním podvečeru plná lidí, které sem po deštivém dni přilákalo slunce. Z komunitního centra se ozývají první tóny a program by měl začít co nevidět. Dívka před vchodem do zahrady rozdává česko-romské stužky, jejichž připnutí symbolizuje zapojení do kampaně Nebudu mlčet bojující proti anticiganismu. Příchozí si je připínají na oblečení a pokračují dálkoupit si něco k pití a usadit se na některou ze zatím volných židliček.
Směrem ke vchodu vychází David Kraus, který s úsměvem podává návštěvníkům jednomu po druhém ruku. Představuje se a vítá je na dnešním programu. Z obavy před deštěm tu před chvílí vyrostl stan, pod kterým teď většina návštěvníků sedí usazených v očekávání zahájení večera. Zbytek lidí postává kolem ohně, známí se vítají máváním a pohledy. Jen co se ruch v zahradě trochu utiší a návštěvníci si posedají, moderátoři se ujímají slova.
„Když jsem řekla mamince, že se nechci vdávat, chvilku byla zticha. Pak ale z mrazáku vytáhla slepici. Myslela jsem si, že bude do polévky, než se napřáhla a tou slepicí mě udeřila zezadu do zátylku.”
Smích se mísí s polekáním. Vypravěči si postupně předávají slovo. Témata, při kterých se smějeme, vrcholí příběhem Davida Krause, který se pouští do vyprávění o letech ve škole a tatínkovi, který chodil řešit jeho průšvihy.
Tématem dnešního večera je rodina, a k té toho má každý z nás říct víc než dost. Členky klubu Paramisara na téma romské rodiny ostatně vydaly svou první povídkovou sbírku Fameľija nadevše, která vyšla na podzim 2024. Čtenáři v ní najdou i povídku, jejímž motivem je právě úder mraženou slepicí.
Vzpomínání pomalu utíká do nostalgie, kterou při vzpomínání na naše nejbližší prožíváme. Mluví se o snech, které se nám zdají po smrti někoho blízkého, o cestách, pomocí kterých si při vzpomínání dokážeme udržet čistou hlavu. O předělech mezi světy, tenkých hranicích, na kterých jsme v nejrůznějších životních situacích nuceni bilancovat.
Poslední dnešní paprsky slunce už ustoupily šeru a večer se pomalu chýlí k závěru. Hudebníci si po další odehrané písni podávají na pódiu mikrofon a pouštějí se do vyprávění historek, které spolu prožili. Než vrací mikrofon zpět moderátorské dvojici Pavlíně Matiové a Vojtěchu Lavičkovi, smích pomalu utichá.
Vojtěch Lavička vzpomíná na ročníky Khamora, které už má za sebou. Ohlíží se na organizátory, všechny známé tváře i přátele v publiku. Rodinu spatřuje v každém příteli, se kterým se setkal na dlouhé cestě, kterou už má Khamoro za sebou. Mluví o chvílích, kdy si rodinu skládáme z lidí, s kterými se cítíme nejlépe a pomalu se loučí se všemi příchozími.
Při poslední písni se prostor v zahradě zaplní tanečnicemi. Dlouhé rudé sukně se vlní do rytmu. Lidé se postupně zvedají z židliček a přidávají se k tanci. Prožité emoce se s hudbou promění do úsměvů, se kterými se pomalu loučíme. Tak snad se setkáme zase za rok, na Khamoru!
